Vězeňská duchovenská péče je dobrovolným sdružením křesťanů duchovních i laiků, kteří byli vedením svých církví pověřeni duchovenskou službou ve věznicích a vazebních věznicích Vězeňské služby České republiky.

Výkonný výbor 8. 9. 2020

Vězeňská duchovenská péče letos neuspořádá plánovanou členskou schůzi a ani pravidelný jednodenní seminář ve věznici. Rozhodl o tom výkonný výbor spolku, který se sešel v kanceláři VDP v úterý 8. září. Členská schůze, která se koná vždy na jaře, byla vzhledem k jarním karanténním opatření přesunuta až na 12. listopad. Ani nyní, kdy se nemoc covid - 19 stále šíří, nejsou však vhodné podmínky ke konání členské schůze. Uskuteční se tedy až v příštím roce. Členové spolku budou o těchto záležitostech informováni prostřednictvím dopisu předsedy spolku Pavla Zvolánka. Zároveň členka výkonného výboru Kristýna Čobanová připraví všem dobrovolníkům dotazník, který zmapuje jejich současnou situaci.

Vězeňská duchovenská péče získala díky vstřícnosti městské části Prahy 2 do nájmu startovací byt pro propuštěné odsouzené s návazností na Prahu. V prostorách Staroměstské radnice se ještě do konce září koná výstava fotografií Jindřicha Štreita Ze tmy ke světlu. Vernisáže se zúčastnili vládní činitelé – ministryně spravedlnosti Marie Benešová a ministr kultury Lubomír Zaorálek, dále také generální ředitel Vězeňské služby Petr Dohnal, někteří ředitelé věznic a další významní hosté.

 

Členové výkonného výboru projednali možnost zúčastnit se projektu Visegrádské čtyřky ve spolupráci s Vězeňskou službou ČR a vyslechli informace nového hlavního kaplana VS Otto Brocha. Slavnost uvedení hlavního kaplana a jeho zástupce do služby se pravděpodobně uskuteční v kapli arcibiskupského paláce v Praze v omezeném počtu z důvodů epidemiologických opatření.

Čtyři odsouzení z věznice Rapotice obdrželi v pondělí 14. září upomínkový balíček jako malou pozornost za umístění v soutěži v pečení perníčků, která byla vyhlášena v loňském roce. Původně se zapojilo do této aktivity devět odsouzených, ale pět již není ve výkonu trestu, nebo bylo přesunuto do jiné věznice. Předání balíčků předsedou Vězeňské duchovenské péče Pavlem Zvolánkem a hlavním kaplanem Ottou Brochem se uskutečnilo v návštěvní místnosti za dodržení všech hygienických a bezpečnostních pravidel. Přítomen byl také 1. zástupce ředitele věznice Vojtěch Kabelka a paní vychovatelka Yveta Němcová, která s odsouzenými aktivitu uskutečnila. Po malé slavnosti se Pavel Zvolánek a Otto Broch setkali také s ředitelem věznice Františkem Melicharem. V prezentaci je seznámil s nejmladší věznicí v České republice, kterou Rapotice jsou. Původně objekty a pozemky patřily Ministerstvu obrany ČR. Návštěva se uskutečnila v příjemném a laskavém duchu.

Věznice Rapotice

Výstava fotografií Jindřicha Štreita "Ze tmy ke světlu

Zveme vás na fotografickou výstavu Jindřicha Štreita s názvem Ze tmy ke světlu. Ve svých fotografiích zachycuje zcela originálním způsobem službu vězeňských kaplanů při práci s lidmi, kteří mají snahu napravit a změnit svůj život. Začíná již příští středu 19. 8. a trvat bude do 29. 9. 2020 na Staroměstské radnici

Výstava fotografií Jindřicha Štreita "Ze tmy ke světlu"

Dar pro Vazební věznici Ruzyně 

Dvě velkoformátové fotografie profesora Jindřicha Štreita získala darem vazební ruzyňská věznice. K jejich předání došlo ve čtvrtek 6. srpna přímo ve věznici. Ředitel věznice Tomáš Hůlka je za účasti jednoho ze tří kaplanů Daniela Pfanna a svého prvního zástupce Zbyška Trepeše slavnostně převzal od předsedy

Vězeňská duchovenská péče

Pavla Zvolánka. Snímky fotograf pořídil v rámci projektu VDP a Vězeňské služby ČR "Ze tmy ke světlu"

„Službu kaplanů a dobrovolníků zde v Ruzyni považuji za velmi důležitou oblast při zacházení s odsouzenými. Kaplani jsou již nedílnou součástí vězeňské služby a snažíme se jim vytvářet co nejlepší podmínky pro jejich práci a službu. Za fotografie velmi děkuji a mám již konkrétní představu o jejich umístění,“ vyjádřil ředitel věznice Tomáš Hůlka. Pavel Zvolánek a Daniel Pfann se zde setkali s dvěma odsouzenými, kteří zde studují obor „Základy teologických nauk“ pod Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy, a povzbudili je k dobrým studijním výsledkům.

Jindřich Štreit

Právě dnes se dožívá krásných "osmdesátin" zakladatel Vězeňské duchovenské péče

Právě dnes se dožívá krásných "osmdesátin" zakladatel Vězeňské duchovenské péče a první hlavní kaplan Vězeňské služby Bohdan Pivoňka. Před rokem ho vyzpovídal pro časopis Brána Bronislav Matulík. Díky za možnost tento velmi zajímavý rozhovor zveřejnit. Milý Bohdane, přijmi za VDP velké blahopřání.

Bojujeme v první linii

„Křesťan se musí zbavit naivity, že přijde mezi vězně a vlastním žárem v srdci všechny nadchne,“ říká někdejší hlavní kaplan Vězeňské služby Bohdan Pivoňka. Mluví z něj zkušenosti, už třicet let pracuje s vězni.

Mgr. Bohdan Pivoňka (1940), farář Českobratrské církve evangelické, vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze, studoval na Ekumenickém Institutu Chatteau de Bossey ve Švýcarsku, byl vikářem sboru ČCE v Kšelích a farářem ve Svratouchu na Vysočině a v Praze 3. Po revoluci byl pověřen organizací duchovenské služby v nápravných zařízeních při MS ČR. V roce 1994 zakládal občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče (VDP). V letech 2002 až 2010 byl hlavním kaplanem VS ČR. S manželkou Janou mají tři děti. Má rád hudbu a je také autorem mnoha křesťanských písní.

V prohlášení Charty 77 se mimo jiné píše: „V případě politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovatelé a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby… Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.“ Byl tento odstavec hlavním motivem tvého podpisu?

Vůbec ne, protože tehdejší situace nebyla tak přehledná, jak se jeví dnes po letech. Já jsem se vlastně o Chartě dozvěděl až z komunistických sdělovacích prostředků, když vyšel článek v Rudém právu pod názvem Ztroskotanci a zaprodanci. Díky tomu jsem se s některými kolegy faráři snažil zjistit, co se děje. Pak jsem dostal do ruky prohlášení Charty a v březnu 1977 jsem ji podepsal.

Abych pravdu řekl, pro mě bylo důvodem podpisu to, že jsem se styděl, že někteří komunisti a nevěřící bojují o naši náboženskou svobodu. Druhá věc, která mě vedla k podpisu, byla ta, že se nejednalo o protiprávní text. Charta vycházela ze zákonných možností a volala po pravdě, neboť pravda je základním tématem Písma a zvěstování.

Ptám se i proto, že tvůj otec po komunistickém převratu v roce 1948 zemřel na následky vyšetřování StB. Co se tehdy stalo?

Můj tatínek byl plukovníkem Armády spásy do doby, než ji komunisti zakázali jako špionážní organizaci a sebrali její majetek. A protože důstojníci posílali peníze do penzijního fondu Armády spásy do Londýna, tatínek později považoval za potřebné, aby zajistil výplatu oněch částek, které si její členové v Anglii uložili. Nepožádal o to ale oficiálně přes naše úřady, ale přes velvyslanectví cizího státu. To už byl ale sledován, zadrželi ho a vyslýchali jako ekonomického zločince. Byl tvrdě vyšetřován a po čtrnácti dnech ve vězení zemřel.

V knize Duchovní služba v postkomunistickém vězení píšeš: „Ve svých genetických informacích jsem měl vzpomínku na původní Armádu spásy, v níž moji rodiče pracovali a do níž jsem se vlastně narodil.“ Jak se projevovaly tyto „geny“ v tvém životě?

Armáda spásy je definovaná jako sociálně náboženská organizace. To sociální je na prvním místě a myslím, že právem. Má velmi jednoduchou teologii, ale zato značný sociální zájem o lidi na okraji společnosti včetně uvězněných.

Takže „geny“ Armády spásy mě opravdu silně ovlivnily. Vždycky mě zajímaly sociální a charitativní záležitosti i všeobecně lidské a společenské problémy. Už na fakultě jsem dost citlivě vnímal teologii J. L. Hromádky a vyrovnával jsem se s jeho odkazem. Tatáž témata mě zajímala i jako faráře. Po převratu v roce 1989, když jsem se stal nejprve dobrovolníkem a pak i vězeňským zaměstnancem, jsem vnímal tuto nabídku jako příležitost k dobré službě.

Máš tedy v genech zájem o zkrachovalé lidi, k nimž patří občané, kteří z mnoha důvodů překročili zákon a skončili ve vězení. Nebyl ale tento zájem oslabován faktem, že si tito lidé za své neštěstí a bídnou situaci většinou mohou sami a navíc ještě poškodili druhé?

Já sám děkuji Pánu Bohu, že jsem se nedostal do situace, abych musel krást nebo zabíjet. Říkám to tak natvrdo, protože lidé, kteří spadnou na dno zločinu, k tomu často bývají vedeni už předchozím životem a dysfunkční rodinou. Jistěže nechci říci, že za své jednání neodpovídají, ale jsou velmi silně determinováni tím, z čeho vycházejí. Mnohdy se jim nedostalo příležitosti přesvědčit se o něčem krásném, o lásce, nebo aby si někde s někým mohli zazpívat písničky, pomodlit se… Což mě vede k tomu, že člověk musí děkovat Pánu Bohu, že byl uchráněn pokušení, kterému jiní čelili, a nezvládli ho.

Samozřejmě neříkám, že ve vězení nejsou prevíti, po své dlouhé službě si nedělám iluze. Jsou tam lidi, co chtějí druhé jen zneužít, ale myslím, že člověk musí odhadnout, kdo mluví pravdu a kdo se chce jen obohatit nebo nás vězeňské pracovníky zneužít ke svým záměrům.

Do služby odsouzeným a obviněným ses zapojil krátce po listopadu 1989. Bylo to hned po Havlově široké amnestii. Společnost byla drsně konfrontována se zločinem všeho druhu. Jak jsi to tehdy vnímal a neodrazovalo tě to od služby vězňům?

Tady byl začátek mého interesu, protože pan prezident Havel cosi v dobré víře podnikl, ale nevěděl přesně, co dělá. Spontánně chtěl všem umožnit, aby mohli začít znovu. Podle mého názoru to bylo trochu předčasné, protože na tak širokou amnestii nebyl nikdo připraven. Ale stalo se, museli jsme se přizpůsobit a pomoci zvládnout tuto situaci. U nás ve sboru na Žižkově jsme otevřeli šatník pro propuštěné. Amnestie se udála v lednu a lidi často vyšli z vězení bez teplého oblečení. Spolupracovali jsme s Obvodním úřadem Prahy 3. V evangelickém sboru na Vinohradech zase měli vývařovnu, takže existovala spojka mezi našimi dvěma sbory, mládež vodila vězně sem a tam.

To byl tedy můj začátek služby vězňům a v březnu 1990 mě požádal předseda Ekumenické rady církví Pavel Smetana, abych se koncepčně věnoval zavedení vězeňské pastorace do kriminálů. Souhlasil jsem a to se mi stalo osudným.

Podle poslední vydané statistiky Vězeňské služby ČR bylo k 31. 12. 2018 v našich 36 věznicích vězněno 21 587 lidí, z toho 1 816 obviněných. Vím, že nelze snadno popsat typický profil vězně, ale možná by ses o to mohl pokusit…

Typický vězeň je dnes většinou zloděj. A musím říci, že s takto provinilými se dost těžko pracuje. Berou to jako součást své obživy, společnosti dávají za vinu, že nemají dost peněz a ani v rodině se nemohli na život dobře vybavit. Mají dojem, že za to nemohou, vezmou si proto, o čem si myslí, že by se jim mohlo hodit. A že to patří někomu jinému, je pro ně vedlejší. Naproti tomu například vrazi, kteří jsou trestáni nejvyššími tresty, v případě zájmu o duchovní věci projevují velikou otevřenost a je s nimi možné komunikovat o velmi závažných otázkách. Ale u lehce trestaných se snaha o jejich nápravu setkává mnohdy s výsměchem.

Uvedu dva příklady. Hovořil jsem na Pankráci s mladým klukem, který vykrádal kostely. Po dosti vážném rozhovoru z mé strany jsem se ho zeptal, jestli by po propuštění nezašel do kostela? Řekl, že jo, že ho půjde zase vykrást. Zatímco když jsem se poměrně dlouho věnoval muži, který zavraždil svou ženu, bylo mi jasné, že velmi dobře chápe, co pro něj znamená zájem druhého člověka. Měl otevřené uši i srdce a velmi litoval toho, co udělal.

V jedné ze svých přednášek jsi pověděl, že člověk se mění, ale především k horšímu. Jaký tedy vidíš smysl v nabídce duchovní péče v našich věznicích? Není to předem prohraná bitva, vždyť zájem o tuto službu nepřesahuje deset procent uvězněných?

Pro mě statistika vůbec nepatří do našeho oboru. Kdybychom totiž vzali statistiku z Ježíšova podobenství O rozsévači, tak kolik semen se uchytilo? Většina byla naprosto zbytečná. O procenta nejde. Jsem přesvědčen, že práce ve věznicích smysl má a že funkčně duchovní služba v kriminále má být, tam je její místo. Proto i moje snaha ve funkci hlavního kaplana vedla k tomu, aby duchovní nejen přicházeli do vězení na návštěvu, ale aby ve věznicích duchovní služba systémově fungovala. V tom dobrém smyslu, aby v naší ateistické společnosti bylo zřejmé, že duchovní služba do vězení patří, že je účelná.

Už proto, že vězni v kriminále téměř vůbec nevědí, oč jde. Vzpomínám, jak na začátku 90. let navštívil tehdejší ředitel PFI Jack Colson Pankrác. V korekci jednomu trestanci zapáleně svědčil o Ježíši. Odsouzený měl na krku křížek, a když se Colson ptal, co to má a proč kříž, nic o Ježíši nevěděl. Já jsem se pak s tím člověkem dál pastoračně setkával a on se mě ptal na Boha a kladl otázky typu: Kdyby byl Bůh, tak bych přece nekradl, to by zarazil, ne?

Když bych se zeptal ještě jinak, jaký má smysl konat neúspěšnou bitvu, kdy se duchovní nemůže vykázat, že například z padesáti oslovených se tři stali členy církve?

Já ji ale nepovažuji za neúspěšnou. Úspěch je už to, že tam můžeme působit, že tam skrze nás Pán Ježíš může přijít. A jak to dopadne? Víme z vlastních rodin, že dobré snahy mnohdy vyjdou na nic, ale až po čase si někdo vzpomene, co mu druhý řekl a jak za ním někdo přišel… Takže já naši vězeňskou duchovenskou službu nepovažuji za předem prohranou bitvu, ale za zápas, který se vede. Jsme bojující církve v první linii.

Po více než dvaceti letech činnosti Vězeňské duchovenské péče je jasné, že křesťané nevystačí jen s nadšením, ale že ke své víře v Krista nutně potřebují širokou erudici v oblasti penologie. Co vidíš jako nejpodstatnější?

Předně se křesťan musí zbavit naivity, že přijde a vlastním žárem v srdci všechny ve vězení nadchne. Vězni jsou totiž většinou chytří a mají vysokou sociální inteligenci. Na to nás oprávněně upozorňují specialisté Vězeňské služby, abychom nedělali chyby, když do vězení vpouštíme lidi, kteří jsou takto naivní.

Je třeba se naučit zásadnímu přístupu a počítat s tím, že druhá strana klame. Přesto je ale třeba brát naše „zpovědníky“ vážně. To, že se na mě někdo s důvěrou obrátil, je cenné, ale neznamená to, že beze všeho přijmu jeho tvrzení a příběh. Toto se naučit, je těžké zvláště pro všechny kazatele a faráře. Je to těžká zkouška, neskočit na lep, nepřijímat všechno stoprocentně.

A zadruhé se musíme my křesťané naučit nepohrdat zkušenostmi zaměstnanců vězeňské služby, zvláště psychologů, sociálních pracovníků a pedagogů. Mají vzdělání, které i my v jistých bodech musíme znát. Musíme vědět, jak se vězni během výkonu trestu vyvíjejí, v jakém prostředí žijí, jaké panují ve věznici sexuální vztahy a tak podobně. Ale musíme si zachovat to, co zaměstnanci nemají či ztratili – naději. Naše perspektiva je dlouhodobá, až za obzor.

Kaplan či dobrovolník ale samozřejmě nesupluje psychology ani pedagogy, přináší především důvěru v Krista a jeho Slovo. V čem je síla této služby?

Síla je v tom, že věřící lidé v Krista mohou ke svým spolulidem ve věznici přistupovat u vědomí stejných chyb a hříšnosti. Nejsme lepší než oni. Je naděje, že z pozice spoluhříšníků lidé za mřížemi spíše uslyší i naše kázání o Kristu. Sice nejsme zrovna vrazi, ale mohli bychom být… A síla je i v tom, že máme o ty lidi zájem. To máme oproti ostatním pracovníkům navíc, neboť psychologové a pedagogové jsou na druhé straně, jsou nevinní a jsou povoláni k tomu, aby padlé poučovali a napravovali. Nejsou a vlastně ani nemohou – a z pozice zaměstnanců ani nesmějí být s uvězněnými na jedné lodi.

Jeden z podstatných Ježíšových výroků zapsaný u Matouše se týká návštěvy Krista ve vězení. Jak rozumíš tomu, že se Ježíš spokojuje i jen s pouhou návštěvou?

Toto Ježíšovo slovo je hojně užíváno v souvislosti s vězeňskou službou… Jistě je úžasné, že Pán Ježíš pouhou návštěvu tak vysoko vyzdvihl, jako tu jedinou devizu. A není tam ani, že ho pastorovali a přinesli mu kafe nebo oděv. Návštěva znamená hodně, je vidět zájem o člověka.

Pro mě je ale ještě jeden biblický text závažný. Ježíš na kříži je uprostřed zločinců. Neodchází obklopen věrnými, ale lidmi, kteří se provinili, a dává jim naději. To je základní. Nic jim nevyčítá. Jeden ze zločinců pak reflektuje svůj život a Ježíš mu říká, že ještě dnes s ním bude v ráji.

Byl tam ale i ten na levici, který nic nereflektoval, možná člověk typu Kain. Lze i ve zločincích po Ježíšově levici najít něco pozitivního, pokud mají chuť se s námi setkat?

To je základní předpoklad, že s námi chtějí hovořit. Nevidím totiž dobře násilnou misii Kainů. To by bylo zneužití našeho poslání a nerespektování důstojnosti člověka, byť bratrovraha.

Ale když chce, je otevřen, tak lze i s Kainy hovořit, lze jim prokázat blízkost. To jistě neznamená, že bychom schvalovali jejich činy. Většina lidí Kainy odsuzuje, ale my jim můžeme dát zakusit, že je nesoudíme. Dokonce ani Ježíš je nesoudí. Můžeme jim ukázat naději pro jejich budoucnost. Ale to už se týká života, kdy vyjdou z vězení ven…

Povolání, které se ti před skoro třiceti lety stalo osudovým, bys už mohl nějak zhodnotit. Jaké požehnání jsi přijal, co ti to dalo nebo i vzalo?

Vzalo mi to někdy klid. Jako farář ve sboru jsem nemíval tolik výčitek nebo obav, co se stalo. Nebylo to nikdy tak kritické jako ve věznici.

Obohacen jsem byl o mnoho zkušeností, z nichž vzešla jakási nová životní moudrost. Naučil jsem se hlouběji chápat lidský osud, víc rozumět lidem v jejich chybách i úspěších. A potom tolik pastoračních rozhovorů jako kaplan ve vězeňství jsem coby farář na sboru během jednoho roku nikdy neměl. To bylo něco úžasného, co jsem mohl slyšet a s druhými řešit. Ať už s lidmi odsouzenými, obviněnými, anebo třeba i se spoluzaměstnanci. Často se ptali rovnou, bez okolků a natvrdo. Ve vězení je všechno natvrdo. A člověk může podobně odpovídat, ale u vědomí, že Hospodin je a všechny nás miluje.

 

 Vězeňská duchovenská péče se připojuje ke všem, kteří dnes vzpomenou na političku Miladu  Horákovou, kterou komunisté odsoudili před 70 lety ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti. Letošní pietní akt se z důvodu přijatých opatření proti šíření nemoci COVID-19 koná bez přítomnosti veřejnosti. Zástupci věznice sami pokládají k pietnímu místu květinové dary všech, kteří je posílají do Vazební věznice Pankrác. Na Pankráci bylo popraveno mezi roky 1949 a 1960 dalších 241 politických vězňů. "Na počátku 1953 se na území tehdejšího Československa nacházelo téměř 16 000 politických vězňů odsouzených za protikomunistický odpor. Mezi popravenými v 50. letech byli i členové sboru vězeňské stráže, například dozorce z pankrácké věznice Jan Horáček. Jeho popravě museli dozorci nastupující na jeho místo přihlížet," uvedl generální ředitel Vězeňské služby Petr Dohnal při loňské pietě v pankrácké věznici. Právnička a národněsocialistická poslankyně Milada Horáková se za druhé světové války zúčastnila protinacistického odboje. Za činnost v Ženské národní radě ji v období druhé světové války věznilo gestapo. Aktivně vystupovala i proti komunistickému režimu. K trestu smrti byla odsouzena za údajnou špionáž a velezradu. Popravena byla navzdory přímluvám osobností z celého světa. Kde jsou pohřbeny její ostatky, není známo. Nikdy nezapomeneme.

Vyšívaná rouška jako poděkování

PRAHA 24.  června (VS ČR) – Ředitel Věznice Stráž pod Ralskem Ladislav Blahník předal předsedovi Vězeňské duchovenské péče Pavlovi Zvolánkovi symbolickou vyšívanou roušku jako poděkování za darování látek na šití roušek, které se použily nejen pro zaměstnance a odsouzené, ale také do dětských domovů a nemocnic.

Ředitel věznice poděkoval VDP za výbornou spolupráci a ocenil rychlost pomoci.

Zakladateli Vězeňské duchovenské péče přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu.

Zakladateli Vězeňské duchovenské péče, bývalému hlavnímu kaplanovi Vězeňské služby ČR a především evangelickému faráři Bohdanu Pivoňkovi byl Ministerstvem obrany přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu. „V období od roku 1977 až do 17. listopadu 1989 se podílel na tvorbě tiskovin poukazujících na nedodržování náboženských svobod, na organizaci setkávání signatářů Prohlášení Charty 77 s mládeží Českobratrské církve evangelické, pomáhal osobám, které byly perzekvovány totalitním režimem a vyvíjel další aktivity za účelem obnovy svobody a demokracie v tehdejším Československu,“ uvádí se v textu ocenění. Bohdan Pivoňka vystudoval v letech 1957 až 1962 Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze a po vojně působil jako farář ve Kšelích u Českého Brodu (3 roky), Svratouchu (21 let) a v Praze v Čajkovského ulici (9 let). Jeho otec František, který byl důstojníkem Armády spásy, zemřel ve vyšetřovací vazbě v roce 1959, kam ho předvedla tehdejší STB. Údajně na zánět mozku. "Za svoji práci s mládeží jsem byl často předvoláván na okresní oddělení SNB, kde mě přemlouvali k emigraci a vyhrožovali, že když neposlechnu, tak mohu dojít při zpáteční jízdě k úhoně, když proti mně "zcela náhodou" vyjede stojedenáctka s kamením," vzpomíná Bohdan Pivoňka, který v roce 2011 vydal CD se sbírkou projevů na nepovolených setkáních signatářů Charty 77 a dalších disidentů s mládeží. Tato setkání organizoval na faře ve Svratouchu. Bohdan Pivoňka se narodil v Novém Městě na Moravě, je již v důchodu a s manželkou Janou žije v Praze. Mají syna Petra, dceru Magdalenu a syna Jana, všichni měli v těžkých dobách nesvobody a pronásledování velký problém při výběru zaměstnání. Kvůli aktivitám svých rodičů se nedostali na školy, kam se hlásili. "Komunisté Magdaleně zabránili ve studiu na textilní návrhářské průmyslovce v Brně, ačkoliv byla v uměleckých přijímacích zkouškách na jednom z prvních třech míst v republice. Nevyšlo ani odvolání," vypráví oceněný Bohdan Pivoňka, který 2. července oslaví osmdesáté narozeniny.

25. Výročí založení Vězeňské duchovenské péče z.s. 

Projekt Tlapka v dlani

Vězeňská Služba ČR Projekt Tlapka v dlani úspěšně pokračujeDnes jsme slavnostně zahájili druhou etapu jedinečného projektu Tlapka v dlani, který běží ve spolupráci VS ČR a Školy pro výcvik vodicích psů v Brně manželů Dvořákových a neziskové organizace Vodicí pes, z. s.Pilotní část projektu začala v tzv. Otevřené věznici v Jiřicích loni v létě, kdy vybraní odsouzení dostali do péče dvě štěňata zlatých retrívrů, aby je socializovali a připravili tak na výcvik pro vodicí psy. Dnes již roční štěňata Goro a Shadow tuto etapu ukončila a zároveň do věznice přišla dvě nová štěňata, tentokrát fenky německého ovčáka a flat coated retrievera Cairo a Utah. Ty nyní do věku jednoho roku budou v Otevřené věznici v Jiřicích a budou se učit základním povelům a fungování mezi lidmi tak, aby mohly poté pokračovat v odborném výcviku.Goro odchází do školy pro vodicí psy, Shadow má bohužel zdravotní problém a nemůže dál pokračovat, nicméně zůstává u vězně, který ho vychovával a vzniklo mezi nimi pevné pouto, a který má již zažádáno o podmínečné propuštění. Bezproblémový odsouzený Jaroslav Hluchý, který je dlouhodobě zaměstnaný v parku Mirakulum a který mimo jiné v minulosti zachránil na pracovišti lidský život, zažádal o odkoupení pejska. Vzhledem k tomu, že velice úzce spolupracuje s Vězeňská duchovenská péče, rozhodla se tato organizace, že mu na odkup psa za symbolickou cenu 5 tisíc korun, tyto finance poskytne.Tlapka v dlani je projekt, který pomáhá hned v několika rovinách. Odsouzení se zapojují do charitativní činnosti a pomáhají, o což se snažíme i v mnoha dalších charitativních projektech. Přítomnost štěňat v tomto typu věznice pak má pozitivní dopad na sociální rehabilitaci odsouzených, redukuje napětí mezi odsouzenými, posiluje zodpovědnosti při péči o ně, posiluje i kompetence odsouzených, např., trpělivost, spolehlivost, cílevědomost.Vězeňská služba se v posledních letech aktivně zapojuje do mnoha charitativních projektů a pomáhá v rámci celé republiky. Jsem velmi rád, že i tento projekt, který je vůbec prvním takovým projektem v českém vězeňství, dobře odstartoval a úspěšné začíná druhou etapu,“ řekl generální ředitel Vězeňské služby ČR Petr Dohnal.Přejeme tomuto jedinečnému projektu, ať se mu daří stejně dobře jako v pilotní etapě a pevně věříme, že příští rok odevzdáme do Školy pro výcvik vodicích psů další vzorné žáky a nová štěňata přijmeme do péče.

VĚZEŇSKÁ DUCHOVENSKÁ PÉČE REAGUJE NA MIMOŘÁDNOU SITUACI 

VĚZEŇSKÁ DUCHOVENSKÁ PÉČE REAGUJE NA MIMOŘÁDNOU SITUACI TAKÉ ZALOŽENÍM TRANSPARENTNÍHO ÚČTU
Celá naše společnost je zasažena opatřeními, které nastaly v důsledku pandemie. Jednou z prvních reakcí na tuto situaci se stalo spontánní šití ochranných roušek, do kterých se velice aktivně zapojily i mnohé věznice. Stovky odsouzených šijí nejen pro svoji vlastní potřebu tisíce těchto roušek, ale pamatují i na další potřebné, kterým se jich nedostává. Vězeňská duchovenská péče v reakci na tuto mimořádnou potřebu zakoupila a darovala jednotlivým věznicím látky a další šicí materiál za 50.000,- Kč, které získala z vlastních prostředků, i z darů. Dalších 20.000,- Kč na nákup látek uvolnila v těchto dnech.
Veliké poděkování patří také potravinovým bankám, které darovaly těmto odsouzeným prostřednictvím naší organizace mnohé dobroty jako poděkování za jejich mimořádné nasazení. Velice si vážíme všech, kteří nejen pomáhají, ale také dokáží ocenit tak potřebnou práci druhých.

Vězeňská duchovenská péče pomáhá se šitím roušek 

Ani Vězeňská duchovenská péče (VDP) nezůstala stranou, co se týká šití roušek. Díky finančnímu daru Českého sdružení církve adventistů, za který VDP pořídila materiál, odešla dneska zásilka do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. Díky také Magistrátu města Prahy, prodejně Textile Mountain a projektu Došito, které přispěly přímo darem látek. Odsouzené ženy intenzivně šijí roušky pro potřebné. Poděkování patří celé řadě dalších neziskových organizací, které zajišťovaly a zajišťují potřebný materiál do věznic, kde se roušky šijí. Paní ředitelka Myšičková ze Světlé a její tým „děvčat“ jsou opravdovou pomocí lidem v Česku!

Vyjádření VDP k současné situaci 

Vážení členové VDP,

chtěli bychom vás informovat jako Výkonný výbor VDP o opatřeních Vězeňské služby ČR v souvislosti se šířením nákazy koronavirem, která jsme umístili na naše webové stránky a facebook VDP. Opatření se mohou dotknout také služby dobrovolníků a duchovenských pracovníků vstupujících do věznic na základě pověření svých církví, a proto vás chceme požádat o součinnost s vedením jednotlivých věznic a s jejich pravidly, která vycházejí z nastavení Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR. Zároveň vás žádáme o modlitby za ty, kteří prožívají složité období a jsou zasaženi touto pandemií především v ohniscích v Číně, Jižní Koreji a Itálii a také odsouzené, kteří žijí v nejistotě a strachu o své blízké. Tito lidé nám nejsou lhostejní a věříme, že i v naší zemi se podaří tuto zcela mimořádnou situaci zvládnout.

Za Výkonný výbor VDP

Za Výkonný výbor VDP

Pavel Zvolánek

Otto Broch

Martin Škoda

Vězeňská služba ČR přijala v souvislosti s šířením onemocnění COVID-19 sérii preventivních opatření. Jejich cílem je ochrana příslušníků a zaměstnanců sboru, vězňů a dalších osob, tak aby se maximálně omezila rizika přenosu nákazy. Vězeňská služba je připravena tato opatření dále zpřísnit, pokud by to situace vyžadovala.
Vězeňská služba ČR s okamžitou platností zavádí povinné bezkontaktní měření tělesné teploty všem osobám, které vstupují do věznic, vazebních věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence a dalších zařízení. V případě, že bude u příchozí osoby zjištěna tělesná teplota vyšší než 38° C, nebude jí umožněn vstup do objektu VS ČR. Vězeňská služba ČR proto informuje osoby, které pociťují respirační či jiné zdravotní obtíže, aby dočasně upustily od úmyslu navštěvovat vězněné osoby.

Z hlediska možného šíření nákazy je VS ČR potencionálně velmi zranitelnou institucí, jelikož ji, na rozdíl od škol, řady úřadů, továren a některých dalších institucí, nelze uzavřít; její chod musí být za jakékoliv situace z důvodu bezpečnosti zachován.
Ve vztahu k preventivním opatřením přijímaným v souvislosti s šířením COVID-19 (koronavirus) nebude umožněn vstup osobám v karanténě, všem vstupujícím osobám (návštěvníkům) do věznice bude bezkontaktně měřena tělesná teplota. Pokud bude změřená tělesná teplota vyšší než 38 °C, nebude návštěvníkům umožněn vstup do objektu věznice.
Nedostavujte se na návštěvu v případě, že budete pociťovat respirační obtíže, či jiné zdravotní problémy.“ (Praha, GŘ VS, 9. a 11. 3. 2020)

Vážení přátelé a hosté našeho jubilejního setkání,

rád bych svůj krátký příspěvek začal jednou námořnickou moudrostí, kterou jsem použil v úvodu právě vycházející nové knihy rozhovorů s lidmi z okruhu Vězeňské duchovenské péče: „Jen ten, kdo ví, kam pluje, pozná, který vítr je příznivý.“
My, členové spolku Vězeňské duchovenské péče, který letos slaví dvacáté páté výročí své existence, máme jednu velkou přednost. Všichni víme, kam plujeme . Do otevřené milující náruče Boží. Každý den žijeme s nadějí, že nemusíme skončit pouze jako prach, ale je tu nabídka věčné spásy v milujícím Bohu. Tato naděje ovlivňuje každé naše rozhodnutí, každý okamžik našeho života.


Stanovisko Vězeňské duchovenské péče k ostravskému útoku. 

Kaplani a další dobrovolníci sdružení ve spolku Vězeňská duchovenská péče ČR vyjadřují hlubokou lítost a účast všem zraněným a pozůstalým po zemřelých po středečním odporném ozbrojeném útoku v ostravské nemocnici. S velkým zármutkem jsme se dozvěděli i skutečnost, že mezi oběťmi útoku jsou dva současní a jeden minulý pracovník Vězeňské služby ČR, se kterou při naší duchovní službě velmi úzce spolupracujeme. Jeden z těchto příslušníků Vězeňské služby ČR při zbabělém vražedném útoku zbraní na zcela nevinné lidi bez váhání přinesl oběť nejvyšší a vlastním tělem zachránil před střelami život své nezletilé dcerky, kterou do nemocnice doprovázel. Truchlíme, modlíme se a jsme připraveni posloužit všem zraněným a pozůstalým potřebnou osobní psychickou a duchovní podporou a plně podporujeme avizované finanční sbírky ostravské nemocnice a odborové organizace Policie ČR ve spolupráci s generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR na pomoc dotčeným rodinám. Všechny tyto iniciativy šíříme do všech našich církví a společnosti.

  KALENDÁŘ AKCÍ:

19.3.2020

 Výkonný  výbor 

 
 16.4.2020

 

AKCE JE ZRUŠENA NÁHRADNÍ TERMÍN BUDE STANOVEN

 

 30.4.2020 Výkonný výbor
12.-13.5.2020 OMS Akademie Stráž/Ralskem

Pietní vzpomínka u hrobu Františka Josefa Řezáče 

Každoroční setkání u hrobu Františka Josefa Řezáče, reformátora českého vězeňství, se konalo letos ve čtvrtek 12. prosince. Zástupci Vězeňské služby (VS) a Vězeňské duchovenské péče (VDP) v krátké pietní vzpomínce připomněli jeho letošní 200. výročí narození a 140. výročí úmrtí. Ředitel výkonu vazby a trestu VS Pavel Horák, který vedl tuto vzpomínku, nejprve vyzval k minutě ticha za oběti hrůzného činu v ostravské nemocnici, kde zemřeli také dva příslušníci VS. Krátkými vstupy oslovili zúčastněné vedoucí kabinetu dokumentace a historie VS Aleš Kýr, náměstek generálního ředitele VS Simon Michailidis a předseda VDP Pavel Zvolánek. Ředitel věznice na Pankráci Pavel Dresler a první zástupce ředitele vazební věznice na Ruzyni Tomáš Pešek položili na hrob F.J. Řezáče společně se zástupci Vězeňské služby věnec. Pietní akt byl ukončen krátkým slovem a modlitbou emeritního valdického kaplana a nyní dobrovolníka VDP pátera Josefa Kordíka

Vězeňská služba vyhlašuje sbírku na pomoc rodinám příslušníků zabitých v ostravské nemocnici

PRAHA 16. prosince (VS ČR) – Vězeňská služba České republiky vyhlašuje spolu s Nezávislým odborovým svazem Policie ČR veřejnou sbírku na pomoc rodinám příslušníků vězeňské služby, kteří zahynuli před týdnem při útoku střelce v ostravské nemocnici. Sbírka potrvá do 15. února 2020.

Generální ředitelství Vězeňské služby ČR a Nezávislý odborový svaz Policie ČR, s podporou ministryně spravedlnosti ČR Marie Benešové, předsedy podvýboru pro vězeňství Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Petrem Sadovským a členkou podvýboru Andreou Babišovou, Vás tímto informují o vyhlášení veřejné sbírky, kterou chtějí společně podpořit pozůstalé po příslušnících Vězeňské služby ČR nstrm. Petrovi Langovi – jeho manželku a dvě dcery a pprap. Bc. Petru Šormovi – jeho manželku a nezletilého syna.
Kolegové z Vězeňské služby ČR zahynuli tragicky při útoku aktivního střelce v čekárně traumatologického oddělení Fakultní nemocnice Ostrava dne 10. 12. 2019.
Příslušník Věznice Heřmanice Petr Lang zemřel tragicky ve věku 49 let. V osudný den doprovázel na ošetření do fakultní nemocnice dceru, kterou hrdinsky zachránil obětováním vlastního života. Petr Lang byl ve služebním poměru příslušníka Vězeňské služby ČR od 1. července 2005. Po celou dobu trvání služebního poměru vykonával funkci strážného oddělení vězeňské stráže. Svým profesionálním přístupem k plnění služebních úkolů byl příkladem pro ostatní příslušníky, byl vždy přátelský, veselý a spolehlivý. Petr Lang po sobě zanechal manželku Lenku a dvě dcery, osmadvacetiletou Natálii a třináctiletou Lucii.
Příslušník Věznice Ostrava Petr Šorm zahynul ve svých 39 letech. Sloužil u Vězeňské služby ČR od 15. 12. 2010 jako strážný – řidič oddělení vězeňské stráže. Byl vždy přátelský, spolehlivý, v pracovním kolektivu a mezi kolegy velmi oblíbený a veškerý svůj volný čas věnoval své milované rodině a v posledním období i stavbě nového rodinného domu. Se svou manželkou – lékařkou onkologického oddělení Fakultní nemocnice Ostrava, která denně
bojuje o životy druhých, měl devítiletého syna Jaroslava.
Ačkoliv takto těžkou ztrátu nelze ničím nahradit, chceme společně alespoň touto formou pomoci pozůstalým rodinám a vyjádřit jim tak plnou podporu ve složité životní situaci.
Veřejnou sbírku vyhlašuje Nezávislý odborový svaz Policie České republiky a Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky v souladu s ustanovením § 4, odst. 1, zákona č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách, v platném znění.