Komiksová kniha určená pro osoby, které si prošly výkonem trestu odnětí svobody.

 

 

Průvodce lepšími časy

Návod na dobrý život i po propuštění z vězení

 


„Zavřít můžou, pustit musej“

 Rčením „zavřít můžou, pustit musej“ se uklidňují odsouzení při nástupu do vězení. Ale nejspíš neexistuje žádné pořekadlo, které by jim dobře a účinně poradilo, jak smysluplně žít po onom propuštění na svobodu. Jak si sehnat dobrou práci, jak se zbavit cejchu kriminálníka nebo jak se vyvázat ze špatné party. Úkol postavit se na vlastní nohy po odchodu z vězení a začít znovu a lépe není vůbec jednoduchý, a tak se nevejde do jednoho přísloví. Možná i proto, že jednou z nejlepších cest je obyčejný život. Žádné vzrůšo, adrenalin, akční thriller, ale obyčejně ráno vstát a jít do práce, obyčejně si nakoupit a strávit obyčejný klidný večer s rodinou. Ačkoliv se obyčejnost může zdát na první pohled nudnou, opak je pravdou. Tak jako se každý den pravidelně střídá noc a den, tak i život jednotlivce, každého z nás, by měl mít pravidelný rytmus a řád, který může být zdrojem radosti a dobrého pocitu z každého dne. I po propuštění z vězení je možné vždycky začít znovu. K obyčejnému životu nepotřebujete mít vůli pevnou jako ocel, ani vysoké vzdělání, stačí prostě chtít a být připraven dělat dobrá rozhodnutí. Určitě bude potřeba někdy zatnout zuby, ale i to už k životu na svobodě patří. Je velikou škodou se o svobodu dobrovolně a vlastním přičiněním připravovat a trávit život, který je naším nejcennějším darem, ve vězení.

V knize Průvodce lepším časy, kterou právě čtete, najdete množství návodů a rad, jak se popasovat s těžkostmi po propuštění z vězení a jak nastartovat skutečně dobrou cestu změny. V jednotlivých kapitolách se budeme věnovat otázkám a nejčastějším problémům života po propuštění, například jak si najít ubytování a práci či jak získat sociální podporu a vypořádat se s dluhy. Zaměříme se i na psychické zdraví a boj se závislostmi. Zvláštní kapitola bude pojednávat i o ženách propuštěných z vězení a obecně o partnerských vztazích. Věřící naleznou i informace o kaplanech a církvích, které jsou pevnou součástí péče ve vězeních, ale mohou být i významnou oporou v „obyčejném“ životě na svobodě. Poslední kapitola bude věnována rodičům, dětem a partnerkám, kteří mají někoho ve vězení a chtěli by lépe poznat, jak se žije za mřížemi a co jejich milovaní potřebují a co jim naopak škodí.

Ale tím hlavním, co naleznete na stránkách knihy je přesvědčení, že každý má ještě jednu šanci. Držíme vám palce.

„I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem.“ Konfucius, 5. století př. n. l., čínský filozof a státník

 

(Před Úvodní seznámení bude umístěn komiks.)

Úvodní seznámení

Obrázek Pepy z komiksu: Ahoj, jak se vám líbil komiks? Mně se docela zamlouval, ale jsem rád, že všechno špatné, co jsem prožil, je už za mnou. Budu vaším průvodcem knihou a mým úkolem je získat pro vás co nejvíce informací, aby váš přechod do svobodného života byl co nejjednodušší a především úspěšný. Kniha je rozdělena do několika tematických částí a v tomto úvodu se s nimi v krátkosti seznámíme.

(Obrázek Pepy budeme mít v několika pozicích, které budeme střídat. Odpovědi budou říkat nakreslené postavičky, ať stále pokračujeme v komiksové estetice.)

Čas před výstupem

Pepa: Na konec trestu se těší každý, ale samotný propuštění je někdy dost těžký. Kdo pomůže bývalýmu vězni s hledáním práce a bydlení? Je možný si tyhle věci zařídit ještě z vězení? Slyšel jsem, že existuje Probační a mediační služba, co to je a s čím mohou pomoct? K čemu je sociální kurátor?

Sociální pracovnice (obrázek ženy v nejlepším věku, neformální oděv): Pracuji jako sociální kurátorka a může se na mě obrátit každý, kdo se ocitl v nepříznivé sociální situaci, kterou nemůže zvládnout vlastními silami. Probační a mediační služba (PMS) vstupuje do procesu jen při žádosti o předčasné propuštění. S prosbou o pomoc se můžete obrátit i na neziskové organizace. Podrobnější informace naleznete na stranách XY.

Bydlení nebo domov?

Pepa: Jak se dá po propuštění najít dobrý ubytování? Říkám dopředu, že nikdo nechce bydlet na azyláku, protože by si připadal znovu jako v lapáku. Existují nějaký organizace, na který je možný se obrátit?

Sociální pracovník (mladší chlap, dredy): Organizace jako Charita, Armáda spásy, Člověk v tísni nebo Diakonie každému rádi pomohou sehnat ubytování. Na úřadech práce lze podat žádost o sociální bydlení, které je poskytováno osobám v bytové nouzi. Sociální pracovníci jako třeba já vám rádi pomohou s hledáním práce a běháním po úřadech. Podrobnější informace naleznete na stránkách XY.

Bez práce nejsou koláče

Pepa: S popsaným trestním rejstříkem se práce shání špatně. Máte nějaký návod, jak sehnat dobrou a kvalitně placenou práci?

Paní z pracovní agentury (starší paní, v kostýmku): Se sháněním práce po propuštění z výkonu trestu vám můžeme pomoci my z pracovní agentury Rubikon. Podobnou službu poskytují i agentury DP Work a Volonté. Mzda za práci většinou odpovídá dosaženému vzdělání a pracovním zkušenostem. Sehnat zaměstnání ale není tak složité, mnohem těžší je vytvořit si dobré návyky a práci si udržet. Podrobnější informace najdete na stranách XY.

Pomoc v nouzi

Pepa: Většina propuštěných vyjde z brány věznice s pětistovkou v kapse. Jak s tím mají vyžít? Pomůže jim někdo?

Pracovník úřadu práce (starší chlápek v saku a košili bez kravaty): První cesta po propuštění z vězení by měla mířit k nám na úřad práce, kde můžete získat podporu v nezaměstnanosti, příspěvek na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc. Podrobnější údaje o sociální podpoře najdete na stranách XY.

Dluhy a exekuce

Pepa: Když mě v komiksu propustili z basy, vláčel jsem za sebou dluhy jako těžkou kouli na noze, a to mě zase dovedlo do vězení. Někomu po stržení exekucí a zaplacení nájmu nezbývá ani na jídlo. Jak se zbavit dluhů?

Finanční poradce (mladší muž, v obleku s kravatou, nakrátko ostříhán): Nejlepším způsobem, jak řešit dluhy, je využít bezplatné poradny pro dlužníky. Můžete se obracet například na naši organizaci Člověk v tísni nebo Lighthouse. Podrobnější informace o oddlužení najdete na stranách XY.

Psychické zdraví

Pepa: Z nervů a zátěže ze shánění práce a bydlení nemůže spousta bývalých vězňů v noci spát nebo cítí úzkost. Mají jít za psychiatrem? Co když skončí v blázinci?

Terapeut (muž v nejlepším věku, svetr, vousy, kulaté brýle): Za problémy s nespavostí a úzkostí se dnes nemusí nikdo stydět a můžou skutečně provázet člověka po propuštění z vězení. V každém větším městě najdete psychologa, jako jsem třeba já, za kterým můžete bez obav zajít. Podrobnější informace o psychickém zdraví najdete na stranách XY.

Cesta z pasti

Pepa: Závislost na drogách nebo alkoholu je jednou z nejčastějších příčin recidivy. I já jsem se v komiksu dostal do problému kvůli drogám. Co mají dělat lidi, kteří už nechtějí brát, ale neví jak na to? Pomůže jim někdo?

Terénní drogový poradce (mladý kluk v mikině): V České republice je síť zařízení poskytujících léčbu a poradenství v oblasti závislostí. Každý, kdo má zájem, může s naší pomocí pracovat na zvládnutí svých závislostí. Podrobnější informace o drogovém poradenství najdete na stranách XY.

Známost nebo vztah?

Pepa: Mít dobrou rodinu je sen většiny lidí. Když jsem byl ve vězení, tak mě opustila Adéla, moje životní láska. Existují nějaký poradci na vztahy?

Partnerský poradce (starší žena v šatech, mamina): Ačkoliv se může zdát, že vztahům se nepotřebujeme učit, není to pravda. V našich partnerských poradnách pomůžeme každému nalézt cestu skrz bludiště vztahů. Podrobnější informace o partnerských poradnách najdete na stranách XY.

Ženy za mřížemi

Žena v sintru (věk zhruba 30 let, delší vlasy): Po dobu výkonu trestu mám děti v dětském domově. Mají mě pořád ještě rádi? Mám strach, že se o ně nebudu umět postarat, pomůže mi někdo?

Sociální pracovnice (žena, 50 let, slušně oblečená, trochu při těle): Pro ženy s dětmi existuje široká síť ubytoven a poraden, kde vám rádi pomůžeme s jakýmkoliv problémem. Podrobnější informace o ženách propuštěných z výkonu trestu najdete na stranách XY.

Kaplani a církve

Pepa: Mnoho odsouzených hledá ve vězení nový smysl života a začnou chodit ke kaplanovi. Dokážou kaplani pomáhat i po propuštění?

Hlavní kaplan (prostě Ota): My kaplani jsme součástí církví, které působí po celé České republice. Téměř v každé obci najdete kostel nebo sbor, kde se vás rádi ujmou. Podrobnější informace o kaplanech a církvích najdete na stranách XY.

Milovaní a opuštění

Maminka (starší paní v zástěře) a snacha (mladší, moderně oblečená): Můj syn… (vsunout bublinu od snachy) … a můj manžel (konec bubliny) je zavřený ve vězení. Vůbec netušíme, jak to tam vypadá a chodí. Chceme mu pomáhat, ale nevíme pořádně, co vlastně potřebuje.

VDP (Kristýna Čobanová): Kontakt odsouzeného s jeho rodinou je velice důležitý pro začlenění do společnosti po propuštění na svobodu. Mnoho organizaci, jako je třeba i naše Vězeňská duchovenská péče, vám může pomoci. Podrobnější informace pro rodiny odsouzených najdete na stranách XY.

Jak znova (dobře) začít?

Příběh Pepy a Adély z komiksu, který naleznete na předchozí straně, dopadl naštěstí dobře. Vězení jsou ovšem plná skutečných lidí, se skutečnými osudy, které se nevyřeší mávnutím kouzelného proutku. Václava Jiřičky, hlavního psychologa Vězeňské služby ČR, jsme se zeptali, jak se vyrovnat s propuštěním po trestu a jak začít žít dobrým životem.

Vážený pane Jiřičko, myslíte si, že po propuštění z vězení má každý nárok na novou šanci?

Neumím si to představit jinak. Každý odsouzený už dostal svůj trest v podobě odnětí svobody, a tak žádné další trestání není na místě. Dát někomu novou šanci není jen nějaký akt milosrdenství, ale také velmi pragmatická, rozumná povinnost. Je přece v zájmu všech, aby lidé na svobodě vedli zdravý, samostatný a beztrestný život. Každý bude radši bydlet vedle člověka, který bude mít svoji minulost vyřešenou, než vedle někoho, kdo se bude cítit vyčleněný a ocejchovaný. Z toho může být jen další neštěstí nebo i nebezpečí. 

O tu šanci si ale musí každý říct a také pro ni něco sám udělat. Aby se šance nestala rizikem.

Jaká jsou největší rizika, která mohou už jednou trestaného člověka přivést na pověstnou „šikmou plochu“?

Ta rizika jsou dávno známá, dokonce umíme i dost přesně spočítat, jak jsou u toho či onoho člověka vysoká. A protože ta rizika nejsou neměnná, ale každý s nimi může sám nebo s pomocí druhých něco udělat, říkáme jim dynamická. Zahrnují rizika v osobnosti a chování, v rodinných vztazích, ve vzdělání, ve schopnosti pracovat, ve schopnosti řešit své finance, a také riziko závislosti. Pokud je některý z těchto pilířů slabý, praskne – a je pak snazší sklouznout po šikmé ploše někam hlouběji.

Dřív jsme si u vězňů všímali hlavně těch rizikových faktorů a říkali: pozor, pozor, tady vám něco chybí, tady tohle nesmíte, tady tohle nedělejte! Ona je to samozřejmě pravda, ale člověka to zrovna dvakrát nemotivuje. Naštěstí jsou tady i faktory protektivní, tedy takové „protekce“, které člověka chrání před tou šikmou plochou. U někoho to může být cílevědomost, u jiného rodinná čest nebo píle a pracovitost. Protože ne každý, komu chybí vzdělání, práce, peníze nebo blízcí lidé, se vydá na kriminální dráhu. Většina lidí se s tím umí vypořádat, protože mají něco, co je posiluje a chrání. A to je třeba podporovat.

Odsouzený se musí přizpůsobit vězeňskému systému, což může způsobovat změnu životních návyků. Stává se pasivním a přizpůsobí se pravidlům, která si vězni sami určují. Jakým způsobem má takto formovaný člověk „přeprogramovat“ sám sebe?

Přizpůsobení systému je věčná bolest všech míst, kde je příliš mnoho lidí pohromadě. Vše se náhle podřizuje režimu, který tu byl původně proto, aby tolik lidí najednou mohlo v rámci dané instituce vůbec nějak fungovat. Hlubší důvod pro nástupy, rovnání košil do komínků a hromadné sprchování bych v tom nehledal. Člověk se pak ve vězení potkává s novou hierarchií, vězeňskou subkulturou, novým rozložením sil, ve kterém se chtě nechtě musí naučit pohybovat. Na člověku, který „seděl“ příliš často nebo příliš dlouho, pak často pozorujeme, že je prizonizován. Česky by to bylo: poškozený vězněním. Po všech těch životních karambolech, a ještě poškozovaný vězněním, je jen málokdo schopen sám sebe změnit, „přeprogramovat“ bez pomoci druhých. Proto bohužel tolik lidí z běžného výkonu trestu odnětí svobody neodchází lepší, než jací do něj přišli.

Někdy si opravdu sám hraju s myšlenkou: jak bych se choval ve vězení já? A vychází mi z toho, že bych se rval u vychovatele, psychologa, pedagoga za to, abych se dostal mezi lidi, kterým i ve vězení o něco jde: do terapeutického programu, do skupinového poradenství, do rekvalifikačního kurzu, do práce. Ideálně takhle za sebou. Snažil bych se z té doby ve vězení udělat čas pro sebe, který mi byl dán. Ať si každý myslí, co chce. „Jel bych si svoje,“ jak se někdy ve vězení říká. Hlavně tu dobu neprošustrovat!

A naopak. Jaké dobré návyky, které mohou pomoci v životě na svobodě, může odsouzený získat ve vězení?

Hodně lidem pomůže osvojit si pravidelný režim a řád: že je čas jíst, čas pracovat, čas odpočívat, čas spát. To je důležité. V našich terapeutických programech také hodně vězňů přichází na to, jak mluvit se svými blízkými, jak obnovit svůj vztah s mámou, s tátou, se kterými před uvězněním vůbec neuměli mluvit. Báli se, nebo v sobě měli nenávist. A také je dobré naučit se otvírat úřední poštu a řešit s pomocí zaměstnanců problémy, aby nepřerostly přes hlavu. Nekonečné odkládání problémů je totiž také častý nešvar, který některé lidi přivedl až do vězení.

Propuštění po dlouholetém trestu je prudkou, až šokovou změnou stylu života. Tento šok může způsobovat různé psychické potíže jako úzkost nebo nespavost. Jakým způsobem lze uzdravit tyto problémy?

Nemusí to být jen úzkost a nespavost, ale často také podráždění, vztek, agrese, sebepoškozování. Když zavzpomínám, kdo trpěl největšími obavami z propuštění, tak to byli často lidé, kteří si svoji existenci vybudovali na svém postavení ve vězení: různí kingové, barákoví a podobně. Jeden mi kdysi dávno před propuštěním řekl: „Pane psycholog, tady v kriminále něco znamenám, každý zná moje jméno, mám respekt vězňů i dozorců. Ale venku? Tam budu úplná nula!“ Úplně se přitom klepal.

Takže ono asi platí, že čím víc si spojujete svoji existenci s vězením a vyhýbáte se myšlenkám na život venku, tím větší šok a stres pro vás bude propuštění na svobodu.

Moje tři rady zní: plánujte, buďte k sobě upřímní a nebuďte na to sami. Je potřeba o svých úzkostech a potížích mluvit, mluvit, mluvit! Využijte odborné zaměstnance ve věznici. Mluvte o tom se svými blízkými, telefonujte s nimi. Udělejte si konkrétní plán, co uděláte po propuštění jako první, co potom, co pak, kdo vám v tom pomůže. Co uděláte, když se něco pokazí. Co můžete zařídit už teď, z vězení. Můžete k tomu meditovat nebo se modlit, pokud je vám to blízké. Jen to neodkládejte. Štěstí přeje připraveným.

Ve společnosti zůstává představa, že pouze blázni potřebují duševní pomoc. Není ostuda zajít do ordinace psychologa nebo psychiatra?

Asi čekáte odpověď, že není. On se ale někdy trochu stydí každý, to je přirozené. Jenže ostudu si nakonec udělá hlavně ten, kdo si o pomoc neřekne a vyrazí na cestu i se svým problémem, který ho pak převrhne v první zatáčce.

Když mě zlobí auto, také jdu přece za opravářem, aby se mi na ně podíval. A když někdo odkládá výměnu oleje tak dlouho, až se motor zadře – není i tak pořád lepší přiznat chybu a motor opravit než se už nepohnout z místa?

V českých věznicích je možnost využít psychologický a psychiatrický servis, kde se podívají, jak na tom jste, a pokusí se to s vámi opravit. Využijte ho! Není to ideální, psychologů, a hlavně psychiatrů je žalostně málo – ale ruku na srdce, venku na svobodě jsou čekací lhůty obvykle mnohem delší! Ve vězení stačí podat žádanku.

Před opuštěním věznice stráví odsouzený určitý čas na výstupním oddělení. Co by se zde měl naučit?

Kdysi jsem skákal padákem. Nejhorší byl ten okamžik, kdy jsem měl vyskočit ve čtyřech kilometrech do prázdna pod sebou. Pomohlo mi ale, že mě naučili pár věcí o tom, jak člověk v takových podmínkách reaguje, a pak mi ukázali, co se bude dít, jak mám mít ruce, nohy, jak mám dýchat, co se stane po rozvinutí stabilizačního padáku a vrchlíku. 

Výstupní oddělení je takovým trenažérem pro nácvik některých normálních životních situací na svobodě, které ale ve vězení normální nejsou. Ještě předtím je dobré dozvědět se mnoho věcí o sobě a o životě venku: Proč na některé situace reaguji, jak reaguji. Proč vybouchnu pokaždé, když mi přítelkyně řekne pravdu, kterou nechci slyšet. Proč jsem ztratil nervy u sociální kurátorky, když jsem si tam šel pro pomoc. Proč jsem si šel koupit lístek na vlak a skončil opilý v nádražním bufetu.

Když je člověk takto připravený, a já vím, že to tak bohužel není vždycky, přejde do výstupního oddělení, kde si může natrénovat a ověřit režim blízký normálnímu životu venku: že si umí uvařit, vyprat, vyřídit si nejrůznější doklady a jiné úřední „papíry“, legitimace, průkazky, zorientovat se ve financích, vyzkoušet si komunikaci s úřady, zaměstnavatelem, podívat se na nádraží, na úřad, zorientovat se v obsluze různých automatů, které v době, kdy ho zavírali, ještě nebyly. Získá tím trochu sebedůvěry do začátku, než vyskočí do toho prázdna pod sebou.

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho radosti ve službě.

Medailonek: PhDr. Václav Jiřička, Ph.D. (43 let) vystudoval klinickou a forenzní psychologii na německé Friedrich-Alexander Universität Erlangen-Nürnberg. V roce 2004 nastoupil jako psycholog do Vazební věznice Liberec, kde je od roku 2008 až dosud garantem terapeutického programu pro násilníky s poruchou osobnosti. Od roku 2008 je hlavním psychologem Vězeňské služby ČR.