Zemřel P. František Lízna

František Lízna (11. července 1941 - 4. března 2021). | Foto: Vojtěch Vlk

Zemřel P. František Lízna, rodák z Jevíčka, jeden ze zakladatelů Vězeňské duchovenské péče, který se neohroženě věnoval pastoraci Romů, vězňů a bezdomovců. Vždy viděl dál než ostatní. R. I. P. (Foto ® Jindřich Štreit)

Za Františkem Líznou

(Fiktivní návštěva na jeho faře ve Vyšehorkách)

„Pojďte dál, něco tam vedle řeší“ říká na schodech paní Josefka, věrná a otrlá Františkova kuchařka, kterou bere nesmírně vážně – a poslouchá ji na slovo. František vychází z druhé místnosti, lze zahlédnout další postavy.

„Buď zdráv, Bohdane, říkal jsem si, jestli se zastavíš, když jste byli na kontrole na Mírově“. Úsměv na tváři, jako vždycky; nezažil jsem ho jinak.

„Co máš s telefonem? Chtěli jsme se ohlásit, ale zvedla to nějaká dáma, prý… zastavárna..“

Zachmuřil se: „To máš těžké; tady si každý užívá můj mobil – a ten taky nejspíš skončí někde tam …“

Na téhle faře k nelibosti paní Josefky nejsou nikdy sami; vždycky se ohlásí některý bývalý klient z Mírova. Dobrota páterova srdce je široko daleko známa a učenlivým klientům neunikne možnost kamkoliv si zatelefonovat, někdy dokonce s autem zajet. Auto se většinou vrátí …

Kafe voní.

„Slyšel jsem, že máš nějaké problémy ve věznici“ snažím se o šetrnost.

„Ale ….“

„Prý si s tebou vězni dělají, co chtějí …“

„To není pravda, to jsou pomluvy, jen se snažím vcítit se do jejich kůže. Potřebují přece, aby někdo s nimi jednal jako v rodině. Pravda, někdy si mou dobrotu vykládají jinak a nechápou, co znamená držet slovo. Ale nikdy jsem je k ničemu zlému nepoňoukal.“

„Ale zaměstnanci mají pocit, že jsi spíš na straně vězňů“.

„No … nemůžu zapomenout, jak mě zavřeli. Cítím v sobě tu omezenost, nemožnost samostatného rozhodování, vláčení jiným směrem – no přece to nemohu jim udělat, abych je trochu neosvobodil, vždyť to jsou naši bratři ..“

„Ale ty jsi taky zaměstnanec Vězeňské služby, kaplan ….“

„No právě..“

Kafe pořád voní.

„Jak se ti vlastně daří? Byls přece nemocný – a to tak, že někdo jiný by měl s tím problém?“

„Jo. Měl jsem prostatu. Rakovinu. To bylo, když jsem se vrátil z poutě do Santiaga de Compostella. Říkali, že to je vážný a že mám jít do špitálu. Operaci jsem odmítnul. No a když mně chtěli omezit život, rozhodl jsem se jinak a vyšlápl jsem na Krym, protože jsem chtěl připomenout jednotu křesťanského Západu s Východem. A doktoři po návratu k svému úžasu rakovinu nenašli. Třeba se špatně dívali, že?“ uchechtl se.

Nové kafe.

Vzpomínáme. Byli jsme spolu na konferenci IPCA (International Prison’s Chaplains Association) v Kroonstadu v Jihoafrické republice. Tématem bylo „vytváření naděje“ – zajímavé přednášky, rozhovory, jihoafrický folklór smíšený s křesťanským aktivizmem. Do Johannesburgu to bylo autobusem asi půl hodiny. Volný večer, František zmizel i s kytarou. Dlouho se nevracel. Měli jsme strach. Ráno jsme se dověděli, že byl v Sowetu, což je chudinská milionová čtvrť na okraji Johannesburgu, plná slamů a zločineckých gangů. Bílým se nedoporučuje vůbec tam chodit, jen s ochrankou. Chtěl se jim prý přiblížit a zazpívat jim několik našich písní.

„Vzpomínáš?“ Pousměje se, jen trochu.

„Ale dopadlo to dobře přece!“

„Dopadlo, jen že ses vrátil se strangulační rýhou na krku, jak ti chtěli servat tašku s doklady! A vnutil se ti jeden za tvý prachy jako bodyguard!“

Rozzářil se: „Ale poznal jsem, co znamená Boží ochrana, do smrti na to poučení nezapomenu.“

Upíjíme.

„Víš, čeho si vážím,“ vypadne ze mě, „toho společenství tenkrát v Karviné.“

Meditační sejití našeho tehdy sdružení Vězeňské duchovenské péče: jinak pořád schůzování, žádná spiritualita, tak jsme cítili potřebu modliteb a vědomí jednoty duší. Byli jsme a jsme pořád ekumeničtí. V tu chvíli jsme se necítili být svázáni jakýmikoliv předpisy. Evangelíci a adventisti jednali s katolíky a pravoslavnými, jak slavit svatou Večeři Páně dohromady. (Teď už to můžu říct bez nebezpečí postihu z kterékoliv strany).

„Tys byl s námi při přípravě této slavnosti a pověděl jsi: uděláme to naprosto přirozeně, jak to cítíme – a ujal ses příslušné části liturgie; navrhl’s, že se budeme držet starokřesťanské formy, kterou přirozeně upravíme a vypustíme to, co protestantům překáží; vzpomínáš?“

„No a co, jak by to učinil Ježíš?“ skoro se rozčilil. „Pořád je toho tolik, co překáží, co klademe do cesty Pánu Bohu, aby to nebylo jednoduché!“

„Fakt na ten překrásný okamžik nemohu zapomenout, na stole Páně ošatky s hostiemi, normálním chlebem a nekvašeným, a kalichy dva, jeden s vínem a jeden s moštem, a každý přijal tak, jak potřeboval a všichni cítili jedním srdcem …“

Ve Vyšehorkách jsme dopili.

Františku, teď už pozdravuj tam nahoře.

5.3.2021 Bohdan Pivoňka

(Foto ® Jana Masterová))

Připojte se k nám

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Duis malesuada ligula eget tellus luctus pulvinar. Aenean pretium nisi nec enim cursus lobortis.