Jedním z přístupů tzv. „Restorativní justice“ je přístup zaměřený na obnovu vztahů a nápravu škod způsobených trestným činem. Místo pouhého potrestání pachatele usiluje o to, aby pachatel převzal odpovědnost za své činy a aktivně napravil následky své trestné činnosti. V praxi jde o to, aby pachatel nečelil jen trestu, ale i dopadům svého jednání a aktivně se podílel na svém bezproblémovém zařazení do společnosti po propuštění z výkonu trestu. Výkon trestu by v současnosti neměl vést odsouzeného k závěru: tak si to odsedím a tím je všecko vyřízeno, dál si budu dělat co chci… Jednou z cest, vedoucí k hlubší sebereflexi vlastního života je zrcadlo, které nám nastavuje osobní víra. Církve na počátek této sebereflexe řadí pojem Pokání. Jedná se o vnitřní lítost nad vlastním pochybením, spojenou s rozhodnutím napravit své chyby a změnit své chování. Není to jen pouhé sebeobviňování, ale aktivní snaha odčinit způsobenou škodu a vykročit správným směrem. V běžném světském životě to znamená uznání vlastní chyby, omluvu a snahu napravit vzniklé následky. Ačkoliv jde primárně o duchovní nebo psychologický proces, úzce souvisí s morálkou a etikou a pochopitelně se zmiňovanými přístupy „Restorativní justice.“
Významným podnětem, jak účinně zasáhnout prostředí našich odsouzených je dopis generálního ředitele Vězeňské služby genmjr. Mgr. Tomáše Hůlky, LL.M., v němž je zmíněno, že jedním z inovativních trendů, který je aktuálně realizován v penitenciární a postpenitenciární péči, zejména na úrovni neziskového sektoru, je koncept a programy s využitím zkušeností a pohledu „osob s žitou zkušeností“, tzv. peer konzultantů. Žitá zkušenost bývalých odsouzených, kteří si prošli výkonem trestu odnětí svobody a mají od této zkušenosti již dostatečný odstup, může přinést novou perspektivu a přispět k efektivnějšímu nastavení systému zacházení s vězněnými osobami. V prostředí věznic je tento přístup již využíván, zejména neziskovým sektorem, ale i církevním prostředím.
Ve Věznici Stráž pod Ralskem je tento přístup vhodně zahrnut do odborné práce s odsouzenými jako doplnění stávajících aktivit. V minulosti tak věznici navštívili bývalí odsouzení jak ze zahraničí, tak z České republiky v rámci různých vystoupení a programů. Jeden z nich dokonce vydal knihu s názvem „Cesta z pekla“, kde se s odstupem a kriticky díval na svůj tehdejší život a kniha dodnes koluje mezi odsouzenými jako pravdivá výpověď o životě jednoho z nich s dobrým koncem.
Jako nejúčinnější se ale zatím jeví besedy s menším počtem odsouzených. Jedna taková se konala 6. června ve strážské kapli a byla určená odsouzeným, kteří absolvují standardizovanou aktivitu Genesis – nový začátek. Pozvání tentokrát přijal bývalý vězeň Jarda, který před mnoha lety v této věznici i v jiných pobýval. Dnes již žije řádným životem. Má rodinu a jak sám hned na úvod řekl: „Už od čtyř hodin od rána jsem byl v práci (pracuje na statku) kde jsem musel nejdříve nakrmit krávy, abych tady teď s vámi mohl být a odpoledne se o ně zase musím postarat. Život je dřina a kdo chce opravdově začít jiný život, to nebude mít lehký…“ Tím hned na počátku zchladil atmosféru u těch, kteří snad čekali nějaké veselé historky ze života bývalého vězně. V rámci svého povídání se nebál hovořit i o svých životních prohrách a ztrátách. O drogách ve vězení. Intrikách spoluvězňů. Sebepoškozování i beznaději z toho, že jednou skončí jako jeho táta. Do života mu však vstoupila víra a s ní naděje na lepší život. Odsouzené, kteří byli na besedě přítomni to svědectví hluboce osobně zasáhlo. Dle jejich vlastních slov z toho měli místy „husí kůži“. Připomnělo jim jejich vlastní, někdy hluboké rány, které si v sobě nosí. Také je jeho svědectví bez obalu konfrontovalo s jejich vlastní trestnou činností, když Jarda hovořil o tom, jak ublížil konkrétním lidem a jak se to všechno snaží doposud napravovat a jak lituje toho, že některé věci už nejdou vrátit. Na konci besedy doslova „zaznělo“ ticho a upřímné poděkování ze strany přítomných. Je zcela zřejmé, že se k tomuto, pro mnohé osobnímu prožitku budeme v programech ještě nějakou dobu vracet.
Rád bych na závěr zdůraznil, že tato beseda a další programy, tak, jak je vnímám po 28 letech práce ve vězení, jsou součástí širší a komplexní práce s odsouzenými. Zaměstnanci věznice tvoří jeden tým o rozličných rolích. Právě díky této sounáležitosti a ve společném působení může být – slovy Pátera F. J. Řezáče – povznesena mysl lidská nad příkrou spravedlnost, milosrdnost přiblížila se k spravedlnosti a učinila z věznic ústavy kajícní. V opovrženém zločinci nalezen byl člověk, a tuť jest vrch dokonalosti zákonů soudních a žalářních…
Martin Škoda, kaplan