Jako mnohostranný divadelník jsem krom svých vlastních produkcí viděl a zažil mnoho kulturních akcí jak na profesionální, tak i na amatérské úrovni. Porovnávat amatéry s profesionály v kulturní či umělecké branži si netroufám. Jsou momenty, kdy i amatéři podávají téměř profesionální výkony. Ano, amatéři nemusí mít vždycky tak dokonale propracovanou techniku mluveného slova či pohybu, ale diváci i tak mohou odcházet v očekáváních uspokojeni a naplněni myšlenkou, pocitem či něčím hlubokým ve svém nitru, co se musí ještě nějakou dobu ukládat a trávit. Podobný zážitek jsem si odnesl i z věznice v Příbrami, kde jsem využil možnosti užít si program v rámci připojení k akci „Noc kostelů 2022“.
Program byl pestrý a zajímavý. Co ovšem předčilo mé očekávání a naplnilo mě obrovským zážitkem, bylo divadelní – pohybově dramatické vystoupení Specializovaného oddělení výkonu trestu s názvem „Volver“ (španělsky „Návrat“). Nejen že se přistoupilo k celkem modernímu stylu divadelního pojetí, kde se pracuje se symbolikou a kloubí se na jednom místě mluvené slovo, pohyb, tanec, pantomima, rytmika i zpěv, zajímavé na tomto projektu je už samotný vznik scénáře. Autorem je totiž italský herec Gheorge Daniel Alexandru Nistor, který je sám v současnosti také vězněn ve věznici v Itálii, kde dílo napsal. Scénář se dostal do rukou české choreografce Elisabeth Uvírové, která v Itálii žije. Po dohodě s kaplankou Vedulou Glancovou scénář přeložila do češtiny, a i když je z velké dálky, jezdila do příbramské věznice coby režisérka a choreografka s klienty divadlo nacvičovat.
„Volver“ je název jedné z nejznámějších skladeb zpěváka a písničkáře Carlose Gardela, kterého jeho fanoušci pro jeho vyhraněný žánr přezdívali „Králem tanga“. Jak bylo uvedeno už v upoutávce na toto představení, právě argentinské tango tím, na čem je založené, přináší inspiraci tomuto dílu: nostalgii, vášeň, melancholii, a zároveň touhu po novém začátku. A skutečně mohu potvrdit, že když se divák správně naladí, všechny tyto emoce se ho zmocní.
Tango se tu stává symbolem emocí, které prožívají ve svém životě jak ti čekající ve vězení, tak ti věrně čekající venku, kdy je nejtěžší pro obě strany se vypořádat s bezmocí, svědomím, náhlou změnou, odloučením, nekonečným čekáním, vnitřní samotou, rekapitulací smyslu života i vyhlížením naděje. Nad mluveným slovem převažuje především pohyb, jednoduchý, prostý, přirozený, díky kterému může divák nahlédnout do krajin symbolů, ze kterých si sám může vybrat co v nich vidí – děti čekající na svého tátu, skupinu vězňů zabíjejících dlouhý čas nekonečnou chůzí sem a tam pořád do kolečka, hodiny měřící čas, který vás vrací do pochybné minulosti a zároveň udává spousty nejistot do budoucnosti atd. Samozřejmě i mluvené slovo, především formou monologu tu má své místo, neboť ukazuje jasně a srozumitelně na vnitřní vnímání situace se kterou se postava vyrovnává. Během necelých dvaceti minut divák pozná prolínání dvou světů – světa vězněných mužů a zároveň světa na svého muže čekající manželky, která v gradaci svého zoufalství se konečně dotkne i naděje, která tu je stále a pro všechny: „Modlíme se, a v tom je naše síla…“.
I když toto představení bylo odehráno celkem v krátkém čase a ve velice omezeném prostoru i technickém zázemí, dojem jako na diváka to udělalo na mě veliký. Dojalo mě to i k slzám. Ono dojetí způsobovaly dvě věci, jednak obsah a hloubka samotného představení a zároveň i postoj klientů věznice, kteří ke svým rolím skutečně přistupovali zodpovědně s vědomím že to, co spolu nyní vytváří, je především kolektivní práce. Měl jsem možnost s těmito herci i mluvit. Snad všichni měli na začátku trému, a to nejen proto, že to nechtěli zkazit sobě ani těm druhým, ale především proto, že byli dokonale znalí tématu, o kterém hráli, tématu, který všichni na vlastní kůži zažívají. Hráli za sebe a zároveň sami sebe. Snad i proto vystoupení vyznělo přirozeně a uvěřitelně.
Myslím, že to byla zajímavá zkušenost jak pro všechny účinkující, tak i pro diváky. Divadlo může mít své místo i ve vězeňské kapli. Nejen o „Noci kostelů“. Byla by škoda, aby takový projekt byl zasunout do archivu, kam už nikdo nechodí. Podle mě může oslovovat i inspirovat k dalším podobným aktivitám, a to nejen obsahem samotného představení, ale i obsahem všeho kolem procesu vzniku celého tohoto projektu.
V jistém smyslu, aniž bychom to věděli, podobné tango tančíme občas každý. Přitom bychom tak rádi tančili…
Zdeněk Turek, člen VDP, dobrovolník Oráčov
