Také letos se zástupci Vězeňské duchovenské péče sešli společně s vedoucími představiteli vězeňské služby, církví a dalších organizací působících ve vězeňství u hrobu katolického kněze a vězeňského reformátora Františka Josefa Řezáče, od jehož narození uplyne na Boží hod Vánoční 205 let.
Pietní shromáždění vedl hlavní kaplan Vězeňské služby ČR Otto Broch. Mezi přítomnými přivítal mimo jiné také emeritního hlavního kaplana a pokračovatele Řezáčova díla po roce 1989 Bohdana Pivoňku, ředitele kanceláře generálního ředitele VS ČR Tomáše Olšara nebo někdejší dlouholetou předsedkyni VDP Renatu Balcarovou. Pražské věznice zastupovali ruzyňský ředitel Zbyšek Trepeš a čerstvý pankrácký první zástupce David Materna.
Po modlitbě nového generálního sekretáře Ekumenické rady církví Tomáše Čopa přiblížili dílo významného penitenciárního reformátora ředitel Odboru výkonu vazby a trestu GŘ VS ČR Kamil Indra a také historik vězeňství Aleš Kýr. Ten připomněl, že „ve svých koncepčních záměrech usiloval, aby trestní ústavy byly místem bezpečným, zdravým a kulturním. Bezpečnost nespatřoval pouze v řádném výkonu strážní a dozorčí služby, ale též v dodržování spravedlivého vnitřního řádu, ve kterém viděl základ vnitřní bezpečnosti trestního ústavu.“ Zdá se, že tyto požadavky jsou aktuální i po dvou stoletích, stejně jako Řezáčovy základní penologické předpoklady: „náležité hygienické podmínky a dostupná lékařská péče. Kulturní prostředí mělo pěstovat a zušlechťovat osobnost trestanců z hlediska duchovního (spirituálního), duševního (psychického) a tělesného (fyzického) rozvoje.“
František Josef Řezáč působil jako duchovní správce pražské Svatováclavské trestnice na břehu Vltavy, která tehdy již architektonicky nevyhovovala požadavkům moderního vězeňství. Kýr připomněl Řezáčova slova z roku 1856, kdy vězeňskou duchovenskou službu opouštěl: „Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali, jenom samý plány dělat a stavět jste nechtěli“. Teprve o deset let později byla otevřen nový moderní ústav v Plzni na Borech a až deset let po páterově smrti věznice na tehdejším pražském předměstí Pankrác.
Řezáčův odkaz připomněla také předsedkyně Vězeňské duchovenské péče Kristýna Čobanová. Totiž aby „trestnice vězně nekazily, ale aby trestnice vězně polepšovaly. Vše se má tedy odstraňovati, co by nějakou nákazou hrozilo, a zase vše uřizovati, co by ku polepšení vedlo.“ Zmínila také požadavky na příslušníky, kteří „mají velký vliv na tom, aby se věznice neminuly svým účelem, a proto se k tomu nemají brát ledajací lidé … Musí být mravní, málomluvní a dbalí svých povinností. Doporučuje, aby vzdělání dozorců bylo rozšířeno o vychovatelskou a pedagogickou činnost. Právě proto, že jsou vězňům nejblíže.“ Podělila se o nedávné zkušenosti z návštěvy norských věznic a jejich motto: „Nemusíš vězně milovat, ale nesmíš je nenávidět.“
Setkání uzavřel krátkým slovem a modlitbou Páně pomocný biskup pražský Zdeněk Wasserbauer. Po skončení pietního aktu se vězeňští duchovní setkali u Písma a modliteb ve vinohradském sboru Církve československé husitské.
