Jaký byl rok 2021 z hlediska dobrovolné i kaplanské duchovní služby ve věznicích?
Otto: Rok 2021 byl určitě dobrý, a to nejen z hlediska naší služby. Dá se říci, že i přes komplikace, které přinesla do celé společnosti pandemická situace, se podařilo vše zvládnout bez větších problémů. Co mě mrzí, je, že kaplani ani dobrovolníci se nemohli osobně setkat na připravovaných společných akcích. Osobní kontakty, budování vztahů i sdílení zkušeností jsou pro naši službu nepostradatelné. Snad se příští rok situace v této oblasti zlepší. Za velice důležitou považuji dobrou spolupráci hlavního kaplana se zástupcem hlavního kaplana, tedy moji s kolegou Pavlem Zvolánkem. V osobě Pavla, který je současným předsedou zapsaného spolku Vězeňská duchovenská péče, jsou obě složky – dobrovolníci i kaplani – úzce propojeny a tato spolupráce se ukazuje jako nesmírně důležitá a potřebná.
Pavel: Navzdory velice těžkému a bolestivému roku jsme mohli i v uplynulém roce zahlédnout působení laskavého a milosrdného Boha, který miluje a odpouští. Dobrovolníci i kaplani byli i v době pandemie posilou a duchovní oporou mnohým odsouzeným, kteří byli více osamoceni a izolováni od svých blízkých. Navíc ve chvílích, kdy se jejich rodiny potýkaly s nemocí a často i s nejhoršími následky. Činnost spolku se nezastavila a dál jsme mohli nabízet služby našim obětavým spolupracovníkům. Podařilo se získat peníze na duchovní literaturu, na materiální pomoc rodinám odsouzených, byli jsme úspěšnými žadateli v Norských fondech, uskutečnili jsme seminář ve Světlé nad Sázavou a v neposlední řadě získali akreditaci pod Ministerstvem vnitra ČR, díky níž například dosáhneme na další zdroje finanční pomoci.
Co přinesl důležitého, co se proměnilo a jak?
Otto: Ve službě hlavního kaplana jsem druhým rokem, kdy jsem před tím pracoval třicet let ve Vazební věznici Olomouc. Nová funkce byla a je pro mě velikou změnou a výzvou. Jsem rád, že se všechny stanovené úkoly v tomto roce podařilo zvládnout bez větších obtíží. Pracuji ve výborném týmu lidí na odboru výkonu vazby a trestu na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR, a i když je má práce v současnosti více administrativní a organizační, nalézám v ní smysl a baví mě. Od letošního října má Vězeňská služba také nového generálního ředitele, který se otevřeně hlásí ke křesťanství a duchovní službu podporuje. Je to pro nás veliká výzva i zodpovědnost zároveň. Výborné vztahy máme také s odpovědnými představiteli církví, což považuji za velice důležité. Dá se říci, že duchovní služba dokázala i ve ztížených podmínkách nejen obstát, ale opět vykonat dobrou a prospěšnou službu. Za to chci každému moc poděkovat.
Pavel: Rok 2021 ukázal, že se umíme v případě potřeby semknout a pracovat skutečně jako tým. Členové výkonného výboru se pravidelně setkávali a společně se podíleli na vytváření co nejlepších podmínek pro službu dobrovolníků, o čemž svědčí i to, že do spolku bylo přijato dalších sedm nových členů. Velkým úspěchem bylo, jak jsem již zmínil, získání akreditace spolku na ministerstvu. Stali jsme se tak organizací důvěryhodnější i před státem, díky čemuž budeme mít větší možnosti vyjadřovat se k záležitostem týkající se vězeňství či prosazovat se v žádostech o granty.
Na jaké setkání, či událost obzvlášť vzpomínáte?
Otto: Jednou z důležitých událostí letošního roku pro mě bylo uspořádání konference o kategoriální pastoraci „Společně“, která se uskutečnila dne 14. října v Emauzském klášteře v Praze. Zástupci vězeňské, vojenské, policejní a nemocniční pastorace zde představili svoji službu, mohli jsme o ní diskutovat v pracovních skupinách a klást otázky představitelům církví v panelové diskuzi. Konferenci pořádala Česká křesťanská akademie a zaštítila ji Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví. Závěrem bylo přijato společné Memorandum, na základě kterého byl dán podnět o ustanovení pracovní skupiny složené ze zástupců církví a kategoriální pastorace. V příštím roce plánujeme uspořádání další společné konference, která se bude věnovat vztahům a spolupráci se státními orgány.
Pavel: V únoru letošního roku jsem se poprvé v životě dostal před soud. Připojil jsem se k žádosti o podmíněné propuštění jednoho valdického vězně, s kterým jsem se několik let potkával na osobních schůzkách, ale i při práci pro vězeňský časopis Kartuzián nebo na bohoslužbách. Dotyčnému jsem před soudem nabídl následnou péči na svobodě, na jejímž základě byl z vězení překvapivě propuštěn. Státní zástupce mi potvrdil, že s propuštěním nepočítal do chvíle, než poznal, že je tu někdo, kdo je spolehlivý a ochotný se odsouzenému věnovat i na svobodě. Byl jsem rád, že jsem se za něj mohl postavit a že soud vzal moji nabídku doprovázení vážně. S bývalým redaktorem časopisu jsem v pravidelném kontaktu a občas si u něj koupím něco v jeho internetovém obchůdku. Potěšilo mě také, že po mnoha letech strávených ve vězení našel ještě doma naživu svoji starou maminku, o kterou nyní může pečovat.
Jaké jsou výhledy do roku 2022?
Otto: Každé nové období má i svoje nové výzvy a úkoly. V roce 2022 by měl vzniknout vzdělávací projekt Exodus, který je určen pro práci kaplanů s odsouzenými. Cílem tohoto projektu je nejen duchovní formace, ale i podpora a příprava na propuštění. Dále se někteří kaplani zapojí do dvouletého projektu Norských fondů „Podané ruce mentora“, který je přímo zaměřen na postpenitenciární péči. Na podzim plánujeme další konferenci o kategoriální pastoraci. Co je důležité, že v příštím roce se navýší počet kaplanů ve věznicích, protože duchovní služba získala nové pracovní úvazky. Mohlo by jít až o deset nových kolegů a kolegyň. Plánujeme také společnou třídenní poradu s vězeňskými psychology, tak snad se ji již konečně podaří uskutečnit. Myslím, že příští rok bude náročný, ale s pomocí Boží a dobré spolupráce vše doufám zvládneme.
Pavel: Úspěch v žádosti o grant z Norských fondů, kdy jsme pro čtyři věznice získali 5 milionů korun, nás postavil před velké výzvy. S úspěchem přichází i obrovská práce a zodpovědnost. Dále připravujeme publikaci o duchovní službě ve věznicích, kterou napsal bývalý ředitel Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické Jabok a současný učitel na katedře filozofie a teologie, člen VDP Michael Martinek. O vydání se postará Česká biblická společnost. Pokračujeme dál i v psaní komiksové knihy o úskalích výstupu odsouzených z výkonu trestu. Plánujeme jako každý rok vzdělávací a výchovné aktivity spolku, nástupní kurzy, semináře a podobně.
Jakou VDS a VDP si přejete?
Otto: Tak určitě úzce spolupracující, připravenou na nové výzvy, s dobrovolníky i kaplany horlivými pro svoji službu. Duchovní služba by měla být především duchovní, to znamená v úzkém a osobním vztahu s Bohem, otevřená pro všechny, ke kterým je určena. Modlím se za kaplany, snažím se je podporovat a připravovat jim dobré podmínky a podněty pro jejich službu. Moc si přeji, abych svůj úkol zvládal a obstál ve službě hlavního kaplana. Mým největším přáním je, aby na duchovní službě spočívalo Boží požehnání a pomazání, abychom byli všichni zdraví, abychom dobře a bezpečně sloužili všem, ke kterým jsme posláni. Vězeňská duchovní služba zastoupená kaplany a Vězeňská duchovenská péče sdružující dobrovolné duchovní jsou dvě ruce jednoho těla, kterým jsou církve. Moc si přeji, aby naše vzájemná služba a spolupráce přinášela hojné ovoce dobrých skutků a přiváděla druhé lidi ke skutečné svobodě a lidské důstojnosti. Nejlépe však ke spáse a oslavě Boží.
Pavel: Přeji si, aby náš spolek co nejméně překážel Božímu vedení svými vlastními plány, ale přes všechny organizační a personální záležitosti v něm zůstal Pán Bůh nejvyšší autoritou, kterému je třeba dobře naslouchat a nechat se jím vést. Věřím, že do takové organizace bude Pán Bůh přivádět nové a nové nadšence pro službu. Líbí se mi, že VDP v zájmu o odsouzené církve nerozděluje, ale naopak spojuje. Za důležité považuji, abychom se více věnovali zaměstnancům věznic, ale také se hlouběji zabývali větší pomocí obětem trestných činů.
otázky kladl Pavel Janošík
