Rozhovor s členem VDP Joelem Rumlem

Joeli, každý, kdo tě zná, nepochybuje o tvých zkušenostech a aktivitách nejen v Českobratrské evangelické církvi, kde jsi známým a žádaným farářem, zároveň i emeritním synodním seniorem, činorodý jsi i na poli Vězeňské duchovenské péče a služby, kde jsi dříve působil jako vězeňský kaplan a dnes věznici navštěvuješ jako dobrovolník. Bylo by toho rozhodně mnohem víc, co by se dalo vyjmenovat kde a jak jsi ještě aktivní. Vím, že o svých činnostech moc nemluvíš a že se nerad chlubíš. A snad právě proto jen málo kdo ví, že již několik let také objíždíš významné a prestižní filmové festivaly ovšem ne jako obyčejný divák, ale jako jeden ze zástupců ekumenické poroty, která také filmy hodnotí a vyjadřuje se k nim. Několikrát jsi usedal v porotě na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech, byl jsi též na filmovém festivalu ve Zlíně a letos v květnu jsi byl dokonce členem mezinárodní ekumenické poroty na 76. ročníku filmového festivalu ve francouzském Cannes.

Kdo tuto ekumenickou porotu povolává? Kdo rozhoduje o tom, kdo ji bude, na kterém festivale zastupovat? Jak vůbec takový nápad a kdy vznikl?

Ekumenické poroty mají docela dlouhou tradici – např. v Cannes už od sedmdesátých let minulého století. V Karlových Varech pochopitelně až od devadesátých. Protože v Evropě existují dvě asociace věnující se vztahu filmového umění a křesťanství, delegují porotce ony. Na straně římskokatolické je to organizace Signis (https://www.signis.net) a na protestantské Interfilm (https://www.inter-film.org). 

První ekumenická porota působila při festivalu v Locarnu (1973), ceny se udělovaly i předtím, již od roku 1961, kdy byla udělena první cena Interfilmu, mimochodem šlo i film Divoké jahody Ingmara Bergmana. Skutečná ekumenická porota byla však zorganizována až pro festival v Locarnu, na který následovala ekumenická porota v Cannes v roce 1974.

Uskutečnění myšlenky takové spolupráce spadá do poválečného období, kdy i spolupráce na půdě filmového umění měla více rozvíjet vztahy mezi církvemi a národy. U počátku stála mj. i SRC při filmovém kongresu 1949. Byl to počáteční impuls, který se pozvolna chopil příležitosti.

Jak se ti podařilo do těchto porot se dostat? Usiloval jsi o to sám, nebo to byla cesta pro tebe s nečekaným a neplánovaným cílem?

Dostal jsem k tomu vlastně neplánovaně. Když jsem byl synodním seniorem, byl jsem osloven koordinátorem pro MFF v Karlových Varech o podporu nebo záštitu. S tím jsem neměl problém, byl jsem pozván na setkání s ekumenickou porotou, setkal se s lidmi a postupně přes účast při semináři Film a spiritualita jsem se dostal až k prvnímu porotcování. Po pár letech jsem vstoupil do Interfilmu, tam platím příspěvky a pomáhám s obsazováním porot, případně s dalšími věcmi. A tak jsem se dostal k dalším delegacím v ekumenických porotách, v Karlových Varech jsem byl v porotě několikrát, jednou ve Zlíně, kde je mezinárodní filmový festival pro děti a mládež a letos jsem byl v porotě v Cannes. 

Jaké bývá složení ekumenické poroty na MFF?

Poroty mají různý počet, např. v Cannes je šestičlenná, v Karlových Varech a ve Zlíně tříčlenné. Při obsazování se dbá na paritu, v Cannes to je jednoduché tři ze Signis, tři z Interfilmu; v Karlových Varech a ve Zlíně jsou jeden rok dva z jedné a jeden z té druhé a další rok se to prohodí. Většinou se hledají faráři a farářky, ale také církevně aktivní publicisté a novinářky. Např. v Cannes letos byli tři duchovní a tři z ostatních členů církví.

Pro nás obyčejné Čechy a Češky, když se řekne filmový festival v Cannes, tak to zní jako ještě prestižnější festival než náš prestižní v Karlových Varech. Jak to vidíš po zkušenostech, které máš dnes ty? Je v té prestižnosti skutečně rozdíl?

Oba festivaly mají společné samotné jádro, jde o filmové festivaly. Co se týče věhlasu, jde o festivaly neporovnatelné. Karlovarský je takový fandovský, mládežnický, plno mladých, kteří se sjíždějí a vlastně snášejí i značné nepohodlí, když nocují někde v kempu, ve stanech, na karimatkách, a ještě hodně brzy vstávají, aby získali nějaké vstupenky. To je mi na karlovarském sympatické. Festival v Cannes se snaží držet jakousi top laťku, vstupenky jsou limitované, účastní se spíše filmoví profesionálové a veřejnost, která přijíždí, je spíše z vyšších vrstev. Je to festival, který díky svému postavení získá daleko lepší filmy než karlovarský. A pochopitelně i přítomnost herců, tvůrců z celého světa je nesrovnatelně vyšší než v Karlových Varech. V neposlední řadě – festival v Karlových Varech trvá cca 8 dní, v Cannes 13 dní, soutěžních filmů bývá v Karlových Varech dvanáct (letos bylo jen jedenáct kvůli nepřijetí čínského filmu) a v Cannes jedenadvacet. Mladé lidi jsem v Cannes také vídal, ale byli trochu jiní než ti karlovarští. Zkrátka, když se chtěli dostat na film, který byl slavnostně poprvé uváděn, tak museli do černých obleků a večerních rób, a to nikdo z mladých do Karlových Var s sebou nevozí.

Nicméně činnost ekumenické poroty je na obou festivalech stejná, její úkol je stále týž. Nemá různá zadání pro jednotlivé filmové festivaly, na kterých působí. Má vyhledat mezi soutěžními filmy ty, které od etického poselství míří k principům blízkým evangeliu.

Jeden rozdíl je, že ekumenická porota v Cannes není uvedena ani v oficiálních dokumentech festivalu (spolu s novinářskou), zatímco v Karlových Varech ano. A vůbec vedení festivalu v Karlových Varech se k ekumenické porotě chová o hodně vstřícněji, takže se někdo z vedení ukáže např. při předávání ceny, nebo při veřejném setkání ekumenické poroty apod. I když i tento rozdíl se možná začíná stírat. Jak jsem slyšel, letos v Karlových Varech ekumenická porota také nebyla v oficiálních dokumentech a ani nebyla pozvána na zahajovací večer, což bývalo vždycky pravidlem.

Vnímáš pro sebe jako prestiž i to, že jsi členem ekumenických porot na zmíněných filmových festivalech? Nebo to vnímáš také jako „službu“.

Neodpovídalo by osobní ješitnosti, kdybych řekl, že to byla jenom služba, a je vlastně jedno, kde se odehrává. V první chvíli to bylo překvapení, když jsem dostal oznámení, že bych tam měl jet. Pak obavy, protože to bylo moje první účinkování na tomto poli v cizině. A pak pochopitelně člověka ovane i závan renomé festivalu, míst, oblasti apod. Ale to ovanutí netrvá moc dlouho, protože na místě samém to je dost náročné. Když se mě po návratu mnozí ptali na to všechno, rád jsem se k tomu vracel, vzpomínal, doplňoval obrázky nebo i tipy na zajímavá filmová díla. Ale na otázku, zda bych jel ještě jednou odpovídám hodně zdrženlivě, bylo to opravdu náročné a dlouhé. Naštěstí je o místa v porotách po Evropě prý docela zájem, takže něco takového vlastně ani nehrozí (poslední Čech byl v tamní porotě v roce 2008 a před tím v r. 2000, a to je veškeré české zastoupení).

Jako bývalý profesionální divadelník občas sám usedám do porot divadelních amatérských přehlídek, kde hodnotíme odehrané představení z pohledu divadelních kvalit, to znamená dramaturgie, režie, choreografie, scénografie, herecké výkony atd. Filmové festivaly mají také své porotce, kteří na film hledí podobně odborným kritickým okem. Co ale hodnotí porota, která je složena ne z odborníků filmových ale duchovních různých církví? Co je vaším středem pozornosti při sledování soutěžních festivalových filmů.

Jak říkám pravidla pro posuzování ekumenické poroty jsou pro všechny festivaly stejná, když to ocituji z oficiálního pověření, tak porota:

• přihlíží k uměleckému talentu a umu, které prokázal režisér a jeho tým. Styl vyprávění filmu musí být přiměřený, přesvědčivý a originální.
• hodnotí náboženský pohled a dává přednost filmům, které ilustrují pozitivní lidské vlastnosti, popř. zvyšují povědomí o duchovním rozměru života nebo jsou příkladem hodnot, které prosazuje evangelium nebo které zpochybňují rozhodnutí, která jako společnost činíme.
• sdílí křesťanskou odpovědnost tím, že věnuje zvláštní pozornost filmům, které se zabývají významnými otázkami, a upřednostňuje filmy zobrazující hodnoty, jako jsou např. úcta k lidské důstojnosti a lidským právům; solidarita se všemi druhy menšin nebo utlačovaných lidí; podpora procesů osvobození, spravedlnosti, míru a smíření; ochrana stvoření a životního prostředí.
• sleduje univerzální dopad a uděluje ocenění filmům, které odrážejí konkrétní
  kulturu a umožňují divákům poznat a respektovat jazyk a obrazy dané země a její kultury.
• vybírá filmy, které mohou být využity ve filmových spolcích nebo diskusních skupinách k podpoře lepšího porozumění a dialogu o výzvách a nadějích, které se v objevují v dění současného světa.

Na druhou stranu je ovšem pravda, že tato porota neuděluje cenu za režii, ani za herecké výkony, to dělá hlavní porota. Pochopitelně, že v šesti lidech, kteří mají jistou zkušenost a vkus se velice brzy oddělí filmy, které třeba ani odborné kvality nemají.

Vidět a zhodnotit velké množství filmů za tak krátkou dobu není jednoduché. Jak moc je náročné se v mezinárodní ekumenické porotě shodnout na tom, který film je nejlepší? Je ve vašich debatách cítit, že byť jste všichni z křesťanského prostředí, vycházíte tak trochu z jiných kultur?

Výhoda projednávání ekumenické poroty je v tom, že je tam právě jen z jednoho důvodu, aby shlédla filmy a učinila nějaké doporučení. Kritéria jsou do jisté míry daná, bylo nás šest, tři protestanti a tři římští katolíci. Tři duchovní a tři jiných profesí, nicméně aktivní členové svých denominací. A my jsme z pohledu své zkušenosti, odbornosti i víry přistupovali k těm filmům. Výhoda je v tom, že kromě nějakých dalších povinností vůči církvím v Cannes jsme mohli být soustředěni jen na toto zadání. Navíc jsme bydleli v jednom klášteře, takže jsme se vídali i mimo porotní schůzky, tudíž mnohé věci jsme si říkali i kuloárově, a to všechno nahrávalo tomu, že jsme nezažili nějaké dlouhé dohadování. Je pravda, že do posledního hlasování se dostaly asi tři filmy, ale nakonec jsme shodu nalezli. Byla to milá skupina, ta naše ekumenická porota v Cannes, mimochodem složená z jednoho Venezuelana, jednoho Kubánce, dvou Francouzek, jedné Angličanky a mě. To, jak se do našich rozprav promítaly kultury našeho původu nebo naší zbožnosti, to bylo spíše okrajové a součástí hovorů ostatních než ryze porotních.

Jak hodnotíš za sebe současnou světovou kinematografii? Myslím tím kvalitou i obsahem.

Když se řekne film, většinou v mysli naskočí všelijaké thrillery a horory, detektivky. Spíše film bereme jako zábavnou kratochvíli. A troufám si tvrdit, že tuto roli mívá velká většina domácí filmové produkce – pobavit, nějakým (někdy jakýmkoliv) způsobem vyplnit čas a zase až jakýmkoliv způsobem vyvést mysl a člověka z šedi dne. Možná bývá někdy dost složité právě tímto přístupem prorazit někam za hranice. Což se spíše daří českým malometrážním filmům, dokumentárním, studentským. Proč? Asi právě proto, že se snaží o sdělení tím mimořádným nástrojem, který zaměstnává jak oko, tak i ucho.  A v tom je jedinečnost filmu, a vstoupí-li nápaditě, citlivě, třeba s otázkami nebo provokacemi do myšlení člověka, aby jej k něčemu pobídly, pak to má velký smysl. Nevím na kolik filmů, které jsou propadáky, připadá jeden mimořádný film, sdělný, inspirativní a třeba i povzbudivý. Vím, že existuje trochu přehlíživý pohled na film ze strany některých křesťanů, protože skutečně film umí zobrazovat věci, které v nedávných dobách měly zůstávat spíše skryté. Dnes se zdá, jako by tvůrci chtěli mnohdy šokovat otevřeností a ukázat i ty věci z lidského bytí, které spíše lidskou bytost dehonestují, než by jí nějak zdobily. A to pochopitelně mnohé diváky odrazuje. Nicméně i to poskytuje obraz o životě lidí a kultur kolem nás, abychom se ptali sami sebe, čím může v takové situaci pomáhat evangelium o spáse v Ježíši Kristu a jak. Takže film mám rád právě proto, že třeba zhuštěně, koncentrovaně, poskytuje podněty někdy nemilé, ale podněty pro hospodaření se životem.

Některé filmy ukazují svým obsahem kvalitní nejen duchovní ale i filozofické, psychologické, sociální i ty běžné společenské, obyčejné hodnoty, hluboké vztahy ke komukoliv i k čemukoliv, lidské strasti i radosti v pestrobarevných nesčetných situacích atd. Jenže i když jsou filmařsky a umělecky kvalitní, na FF jsou třeba i oceněny, tak ne vždy jsou divácky úspěšné. Co si o tom myslíš? Vypovídá to něco o naší současné společnosti?

Bývaly doby, kdy existovaly filmové kluby, chodili jsme tam a věděli, že se tam promítá jiný žánr, než jaký byl běžný. Dnes filmové kluby nejsou, mnohé kvalitní filmy, které jsem např. viděl v Cannes se do české distribuce nedostanou, protože jednoduše se sleduje pouze to, aby vydělaly. A populaci se moc přemýšlet nechce. Takovým současným stylem je žít a užít. Jen si všimněte, kolikrát si přejeme, např.: „Užijte si víkend!“ nebo „Užij si dovolenou!“ apod. A užít znamená, daný čas mimořádnosti, především čas bez povinností, nebo jen s minimem povinností, poznamenat svobodou, téměř bezbřehou. Tak si čas ukout bez vazeb, závazků, odpovědnosti, jako by jich nebylo. A teď do takových představ o životě pouštějte film s myšlenkou, s podněty, se zastaveními, nebo třeba i s upozorněním na věci, které plynou z bezuzdného žití a ohrožují samotný život. Právě ten život, který by se měl užít! Ovšem není to nic neobvyklého nebo ojedinělého, zná to doba proroků, zná to historie, zná to naše současnost. Spíše jde o to, třeba i za pomoci podnětných filmů, působit na civilizaci, aby se nezvětšovala skupina přívrženců myšlenky, že život je třeba spotřebovat pro sebe namísto pro budoucnost druhých. Užít dnešek neznamená proměnit jej, ale utéct před přítomností. Schovat se před ní do zážitků, adrenalinů, drog, chlastu, všelijakých extází a vytržení. Což trochu zažil už i Izrael na poušti, když chtěl zpátky do Egypta, tudíž je to známý model. Ale to, že to je model doprovázející život světa dlouhodobě a že je někdy onen život prožívaný jako nechtěný život na poušti, neznamená, že to není život, ve kterém se právě má odehrávat veliké dílo Božího osvobozování, jak je plně zpřítomnil v díle Kristově!

Jaké filmy vaši porotu letos na FF v Cannes oslovily nejvíce?

Ekumenická porota ocenila film německého režiséra Wima Wenderse Perfect Days (v české distribuci pod názvem Dokonalé dny). Je to film s vcelku jednoduchým dějem, příběh čističe toalet v Tokiu. Ovšem podaný takovým způsobem, že kromě toho, že člověk sleduje jeho zakotvenost v rituálech všedních pracovních dnů, sleduje také to, co chybí v „perfect days“. Je to film, který přináší podněty, impulzy právě do této naší doby, kdy máme rádi individualismus, všichni si pěstujeme to své, ale nakonec stejně zjistíme, jak potřebujeme druhého člověka. Tu ruku vedle sebe, pohlazení, uznání. Porota svou cenu zhodnotila sumářem: „Perfect Days“ je mistrovské dílo filmového umění s vyšperkovanými a poetickými kvalitami. Prostřednictvím jednotlivých postav autor sděluje silný příběh o naději, milosti a proměně v každodenním životě. Důstojnost, která vyvěrá z hrdosti na dobře odvedenou práci, úcty a péče k dětem i dospělým, rostlinám i stromům a hluboký smysl pro úctu, zobrazuje ty univerzální hodnoty, které v současné společnosti chybí. Tento film je půvabný.

Jaké filmy bys nám Čechům, křesťanům a také VDPákům doporučil ty sám? Případně jaké filmy bys doporučil těm, kteří duchovně ještě zakotveni nejsou?

Porota udělila ještě čestné uznání filmu The Old Oak, režiséra Kena Loache, který je silným obrazem současných problémů migrace, populismu a solidarity především v místních komunitách. Nejednoduché přijetí lidí utíkajících před nebezpečím však díky nasazení jednotlivců má řešení a dobré východisko. Pro mě u toho zůstávala chuť srovnávat naše poměry s anglickými, jakkoliv populisté a odmítači argumentovali i tam stejně jako naši. Na mě, kromě oceněných snímků, hodně zapůsobil film The Zone of Interest (Jonathan Glazer) o rodině Rudolfa Hesse žijící ve vile za zdmi koncentračního tábora v Osvětimi. Pak film Club Zero (Jessica Hausner) o sektářství, manipulovatelnosti a moderní posedlosti stravováním. Dále finský film Kuolleet Lehdet. Nakonec se dobře dívalo i na film Black Flies (Jean-Stephane Sauviere), takový trochu akčnější film. Ale i na historický Rapito (Marco Bellochio) o události z Bologne z konce 19. století, kdy byl z židovské rodiny odveden jeden syn, který byl prý v mládí pokřtěn, a proto musel být odveden do římskokatolické výchovy. Celý takový proces má velice zajímavé (mnohdy smutné) souvislosti následky a možná právě proto, je vhodný k reflexi náboženské církevní praxe. Film oceněný hlavní porotou Anatomie d’une chute (Anatomy of a Fall; Justine Triet) je také dobrý, i když trochu mimo zadání ekumenické poroty. Nevím, které filmy přijdou k nám, některé byly uvedeny na festivalu v Karlových varech, takže jsou snad už na půl cesty k českým divákům. Pravdou však také je, že hodně chválený film Wese Andersona Asteroid City mě napoprvé příliš neoslovil, ale kritika nešetřila uznáním. I tento film bude u nás uveden.

Viděl jsi v Cannes i filmy, které bys doporučil našim klientům ve věznici?

Filmy výše uvedené jsou podnětné, bezpochyby mohou posloužit i dobrým rozhovorům a praktickému dotahování nabídnutých témat pro konkrétní životní souvislost. Pochopitelně se v nich ve větší či menší míře dostává ke slovu téma viny, možnosti, jak s ní žít a co s ní; téma lidských vztahů, toho, co je v nich důležité a závazné; logicky se takové filmy nevyhýbají ani otázce smyslu života, toho, proč žijeme tak, jak žijeme a je-li důležité se nad životem zamýšlet anebo žít setrvačně tak, jak jsme se kdysi naučili. Odhaduji, že minimálně polovina soutěžních filmů, které jsem v Cannes viděl (https://www.festival-cannes.com/en/press/press-releases/the-films-of-the-official-selection-2023/), jsou filmy velice povedené a přínosné. Člověk ve věznici stejně jako mimo ni v nich nalezne hodně impulsů.

Joeli, děkuji ti za rozhovor a přeji ti mnoho dalších zážitků na FF a ještě více krásných filmů, které umí člověka oslovit umělecky i svým obsahem.

Zdeněk Turek