Bandita z Ukrajiny

Do Vazební věznice Ostrava jsem chodíval po deset let každou středu. Jsou tam zavíráni ti obvinění, u nichž hrozí nebezpečí, že se budou skrývat či vyhýbat soudům, ovlivňovat svědky nebo v trestné činnosti pokračovat. Platí zde pro ně přitom stále presumpce neviny. Soudy a pobyty ve vazbě se tehdy protahovaly i na několik let. Obviněný, zvláště je-li zavřený poprvé, prožívá značný stres z nejistoty, ke kolika rokům nakonec bude odsouzen. Po celý den zavření po dvojicích či trojicích na malé cele za celokovovými dveřmi se špehýrkou a otevíracím „bufetem“, přes který dostávají stravu, trpí tito vězni ponorkovou nemocí. Půlhodinová vycházka na uzavřeném dvorku, nad hlavou pletivo, jednotlivé kóje jsou oddělené vysokou zdí. Uprostřed na věži ozbrojený strážný. Žádosti o pohovory s duchovním se místnímu kaplanovi na stole jen hromadí.

Po vynesení rozsudku jsou vězni už jako odsouzení přemístěni do výkonu trestu, kde mají své jisté. S délkou trestu se nějak srovnají a zkušení recidivisté přepnou na „muklovský styl“. Zde obvykle také neporovnatelně poklesne jejich zájem o vyhledávání duchovních. Nezřídka se stávalo, že některý z mých klientů z vazby byl po vynesení rozsudku umístěn do výkonu trestu k nám do Heřmanic, kde jsem podle jeho zájmu mohl na konverzaci navázat a v rozhovorech s ním pokračovat.

Jedním z prvních takových byl i Vladimír. Drobný, nenápadný muž se mnou na vazbě lámanou češtinou opakovaně hovořil o tom, co prožil. Vyrůstal na ukrajinsko-slovenském pomezí, jako bandita páchající trestné činy. Pod vlivem věřících prarodičů se ale obrátil k Bohu a připojil k letniční církvi. Zapojil se do služby narkomanům, ukázal mi i fotografie, jak jim káže ve věznici. Oženil se. Žena však od něho utekla s amantem do Ostravy, kde počátkem nového milénia působil coby hlava ukrajinské mafie jeho rodný bratr. Vladimír se cítil ukřivděný, hodil za hlavu své křesťanské zásady a byl rozhodnut oba, ji i svého soka v lásce, vyhledat a odpravit. Napřed s kumpány vpadával maskovaný do ostravských barů, s tasenými zbraněmi jako ve westernu. Na první pohled by to do něho nikdo neřekl. Po jedné takové loupeži skončil ve vazbě v Ostravě, kde však zůstával při našich rozhovorech vůči Bohu stále zatvrzelý. Jeho hněv nemířil na soudce, jak to zpravidla u obviněných bývá, ale obracel se proti Bohu, který nevěru u jeho ženy dopustil. Nakonec dostal čtyři roky.

Ve Věznici Ostrava-Heřmanice bydlí na jedné ubytovně šedesát odsouzených, v průměru po šesti lidech na ložnicích. Mohou se navštěvovat, zajít si do kulturní místnosti a podobně. Po přemístění sem se mě až po delším odmlčení Vladimír uráčil navštívit v naší vězeňské kapli. Shromáždění jsme tehdy pořádali se starým, ale vitálním baptistickým kazatelem Danielem Průšou, protagonistou dobrovolné duchovní služby v Heřmanicích. Zpívali jsme duchovní písně a on je doprovázel na kytaru. Po opakovaných návštěvách kaple se s Vladimírem začala dít změna, začal se kát ze své dosavadní nenávisti živené myšlenkou na pomstu. Přivedl do shromáždění i svého vysokého a hřmotného spolubydlícího Karla přezdívaného Slon, který mu dělal „ochranku“. Oběma vypršela doba výkonu trestu. Karel, který v Heřmanicích uvěřil také, potom delší dobu chodil se synem do shromáždění Církve bratrské v Olomouci. Potom však přestal a odmlčel se.

Vladimír byl vypovězen po svém propuštění zpět na Ukrajinu, kde si našel práci, oženil se s věřící dívkou a znovu se vrátil do církve. Skrze pobyt ve věznici ho Bůh zastavil před vykonáním hrůzného činu. Několik let mi vyřizoval vděčné vzkazy přes ty známé, kteří na rozdíl ode mě měli Facebook. Další klienti v zorném poli mi jej však vytlačili z paměti, ztratil se mi v mlze času. Připomněl jsem si jej až díky tomuto seriálu. I kdybych se s Vladimírem už více neměl potkat, věřím, že Bohu se neztratil.

Časopis BRÁNA – 4/2019