Postpenitenciární péče tvoří nedílnou součást služby členů Vězeňské duchovenské péče uvězněným a propouštěným osobám. Od samého počátku, kdy se dobrovolníci a později také kaplani věznic zapojili do této služby, jsme pomáhali propuštěným překlenout to nejtěžší období po jejich propuštění. První takovouto zkušeností byla velká amnestie prezidenta Václava Havla v roce 1990. Tehdy církve i jednotlivci, kteří se ve velké míře následně zapojili i do činnosti naší vznikající organizace - později zapsaného spolku Vězeňská duchovenská péče, pomáhali propuštěným zvládnout tuto nečekaně nabytou svobodu a s ní spojené těžkosti. V průběhu let jsme pomohli již mnoha stovkám propuštěných vězňů při jejich prvních krocích i zkušenostech života bez mříží, když jsme je doprovázeli a pomáhali s finančními, ubytovacími i pracovními záležitostmi.V současné době jsme před podpisem smlouvy s Městskou částí Praha 2, kdy dostaneme k dispozici malometrážní startovací byt pro propuštěné vězně. Dále připravujeme společný projekt postpenitenciární péče Cesta druhé míle ve spolupráci s Vězeňskou službou ČR, resp. s kaplany věznic a také s organizacemi zabývající se touto problematikou. Chceme tuto službu a pomoc propouštěným učinit více efektivní a to na základě naší znalosti prostředí věznic a osobní pomoci a spolupráci s vězněnými, kteří teprve na své propuštění čekají. Je to veliký úkol, který je logickým pokračováním často i mnohaletého osobního doprovázení lidí ve vězení.

 

František Josef Řezáč 

(6. ledna 1819 Polerady nad Labem[1] – 25. prosince 1879 Praha)[2] byl český katolický kněz, pedagog, spisovatel a politik. Vysvěcen byl r. 1842. Roku 1848 byl vězněn pro podezření z revolučních aktivit. V 50. a počátkem 60. let studoval problematiku vězeňství a školství, vydával časopisy pro učitele, podporoval knihovny. Zasedal v pražském zastupitelstvuměstské radě Českém zemském sněmu. Byl autorem učebnic a odborných publikací. Od roku 1865 do konce života působil jako farář Litni. Během života byl oceňovaný zejména jako podporovatel a reformátor školství, po roce 1990 se připomínají spíše jeho návrhy v oblasti vězeňství. Používal i pseudonym Polehradský (podle starší verze názvu rodné obce).

Pocházel z rolnické rodiny. Navštěvoval německou základní školu v Brandýse nad Labem,[3] absolvoval staroměstské gymnázium a v letech 1838–39 studoval na filozofické fakultě. Odtud přešel na bohosloveckou fakultu, přičemž absolvoval i zkoušky z filozofie a dějepisu. Během studia se spřátelil s Karlem Havlíčkem Borovským.[4]

Po kněžském svěcení (30. července 1842) působil do roku 1847 jako kaplan v Peruci a Hostouni. Poté se stal duchovním ve slepeckém ústavu na Klárově pod Bruskou. Určitou dobu kázal také v Drážďanech. V roce 1848 byl z politických důvodů (podezření na revoluční činnost) vězněn na Pražském hradě.[4]

V 50. letech byl veřejně činný. Do roku 1856 působil jako kněz ve svatováclavské trestnici v Praze. Roku 1850 krátce vyučoval náboženství na filozofické fakultě, byl ale brzy propuštěn pro politicky nevhodné projevy. V roce 1853 uskutečnil studijní cestu po věznicích Rakouska, o tři roky později navštívil několik učitelských ústavů v Německu a v následujícím roce moravské školy.[4]

Hrob Františka Josefa Řezáče na Olšanských hřbitovech v Praze

Období 18561865 bylo jeho nejplodnější. Působil jako duchovní v kněžské káznici u sv. Jiří, vydával pedagogické knihy, od konce roku 1854 byl redaktorem pedagogického časopisu Škola a život.[4] Soustředil se na rozvoj školních knihoven; kvůli svému modelovému seznamu knih pro knihovny byl úředně vyšetřován.[5] Od roku 1861 po obnově ústavní vlády zasedal jako poslanec za Mladou Boleslav a Nymburk na Českém zemském sněmu, který ho následně zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval kurii měst a průmyslových míst (obvod Mladá Boleslav, Nymburk). Na Říšské radě ale nesetrval dlouhou dobu. Zánik jeho mandátu pro absenci byl oznámen na schůzi 14. července 1863.[6] Pracoval rovněž v pražském zastupitelstvuměstské radě. Spoluzakládal vyšší dívčí školu a malostranské gymnázium, vytvářel školní osnovy. Roku 1861 byl přijat za dopisujícího člena univerzity v Charkově. O dva roky později získal ruský řád sv. Stanislava II. třídy.[4]

Budova fary v Litni, kde F. J. Řezáč působil jako farář a Třebízský jako jeho kaplan. Dnes je zde Muzeum s expozicí Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné.

Současná podoba budovy Základní školy Františka Josefa Řezáče v Litni, o jejíž zřízení a vybudování se Řezáč zasloužil.

23. prosince 1865 nastoupil na vlastní žádost jako farář ve středočeské obci Liteň.[4] Začalo tím poslední, nejobtížnější období jeho života. Poměry na faře byly při jeho příchodu neuspořádané, jejich náprava obtížná.[3] (Poměry na faře v době působení F. J. Řezáče popisuje jeho nástupce liteňský farář P. Josef Kreisinger (9.12. 1857 - 21. 10. 1934) ve své práci Liteň a přifařené k ní obce, vydané v roce 1896. Fara byla umístěna do zchátralého domu a teprve v letech 1889 - 1890 postavena nová fara, do které se 24. 4. 1890 liteňský farář přestěhoval.[7]) Postupně se stával unaveným a roztrpčeným, měl spory s vrchností i obyvateli. 28. července 1875 mu byl na faru jako kaplan přidělen začínající spisovatel Václav Beneš Třebízský. Ačkoliv oba měli v zásadě podobný životní názor — snažili se o nápravu veřejných věcí a zlepšení života obyvatel — osobně si blízcí nebyli. Benešův idealismus narážel na Řezáčův pocit zklamání, Řezáč např. vytýkal Benešovi, že tráví příliš času s farníky. Benešovo působení bylo krátké — koncem listopadu 1875 dostal zápal plic, po částečném zotavení odjel do rodného domu v Třebízi a do Litně se již nevrátil. Ačkoliv se příliš rádi neměli, vždy o sobě navzájem mluvili tolerantně a je možné, že by si nakonec porozuměli, kdyby bylo Benešovo zdraví dovolilo.[8] Ačkoliv Řezáč nakonec dosáhl některých úspěchů (v roce 1868 se mu například podařilo dosáhnout založení školy v Litni),[3][9], obtížné poměry v této obci také přispěly k jeho nemoci a předčasné smrti.[3]

Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze

 Hledáním možností bydlení po   propuštění lidí z vězení se od   začátku letošního roku zabývá   spolek Vězeňská duchovenská   péče ve spolupráci se spolkem   Prak - prevence kriminality. V   současné době se připravuje   smlouva o pronájmu jednoho   malometrážního bytu na Úřadu   městské části Praha 2. Uživatel   tohoto bytu bude mít maximálně jeden rok na to, aby znovu navázal ztracené rodinné a jiné sociální vazby, našel si práci a bydlení. S tím vším mu budou pomáhat oba zmiňované spolky, které hledají další byty a setkávají se za tímto účelem již několik měsíců s radními, vedoucími sociálních odborů či pověřenými osobami ostatních městských částí a Magistrátu hlavního města Prahy, ale také spolu. Naposledy se tak stalo v pátek 8. listopadu, kdy se uskutečnilo v budově Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR koordinační setkání zástupců těchto dvou spolků.