Kázání Flavia Badelity
(duchovní, dobrovolník)
Když se po několika dnech Ježíš vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ (Marek 2,1–12)
Bratři a sestry,
z tohoto evangelijního příběhu chci zdůraznit a rozvést několik momentů, které mohou naši víru pročistit a ujasnit.
Především jednání těch čtyř, kteří nesou ochrnutého ke Kristu.
Může nás inspirovat. Jsou věci, na které skutečně nestačíme, s kterými si sami nevíme rady. Máme svoje meze. Pro toho, kdo počítá jenom sám se sebou, znamená tohle poznání konec a důvod k rezignaci. Proto před ním raději zavíráme oči. Věci, s kterými sami nemůžeme nic udělat, vypouštíme. Jenomže ono to není nic platné, ony se často přihlásí sami, samy nám vstupují do života. Třeba v nemoci, v ochromenosti blízkých.
Kdo důvěřuje, není ani tehdy odsouzen k apatii. Kdo důvěřuje, nepočítá jen se svými možnostmi, a proto jeho úsilí nemusí být zbytečné, ani když sám věci vyřešit nemůže. Smí jednat v naději. Otvírá se před ním prostor pro aktivitu.
Složit svoji naději v Bohu, neznamená složit ruce do klína. Důvěra v Krista není protikladem jednání, naopak potvrzuje jeho smysl, umožňuje chytit druhý dech. Je zdrojem aktivity, touhy, kuráže a vynalézavosti. Tam, kde by se člověk, spoléhající jen na své síly, zastavil a skončil, tam se důvěra nevzdává.
Průvodci ochrnutého se nepustili s netečným zástupem Ježíšových posluchačů do křížku, hledali jinou cestu. Důvěra má fantazii. Evangelium nám ji představuje jako odvahu k bláznivým a riskantním kouskům. Kdo chce opravdu pomoci, ten se nemůže bát udělat rozruch.
Další zvláštností toho příběhu je, že víra průvodců přichází nakonec k dobru ochrnutému.
O jeho víře se z evangelia nedozvíme nic. Ale když Ježíš viděl jejich víru, pomohl jemu. Dneska se o víře mluví a uvažuje jako o záležitosti čistě osobní, pouze privátní, soukromé individuální. Jako by v ní šlo jen o nás samotné, o osobní spásu. To je hluboký omyl. Nevěříme sami pro sebe. Naše důvěra nebo nedůvěra podstatným způsobem ovlivňuje životy lidí, s kterými se potkáváme, s kterými žijeme. Díky ní se mohou setkat s Boží pomocí. A to teď nemluvím přímo o misii, spíš o ovoci víry. Nemusí se přičíst nám, ale druhým. Bible to připouští. Jejím měřítkem není osobní prospěch, ani ten duchovní. Smysl víry můžeme postihnout, až když opustíme sebestředná a individualistická měřítka, až když ji nežijeme pro sebe.
A teď k tomu, co je v příběhu nejdůležitější: Ježíšova odpověď není prostě splněním lidského očekávání. Ti čtyři tam toho pátého nepochybně donesli kvůli uzdravení, ale Ježíš mluví o odpuštění. Uzdravení je v tom příběhu jenom jakýsi vedlejší produkt. A podobně je tomu v bibli často.
Máme svoji představu o tom, co nám v životě schází, co bychom nejvíc potřebovali, co nás může učinit šťastné. Pokud chceme, aby nám Bůh splnil jen to, co sami pokládáme za nejdůležitější, budeme asi zklamaní a dospějeme možná k tomu, že Bůh není k ničemu.
Pokud ovšem bude náš vztah k Bohu skutečně vztahem důvěry, která zůstává otevřená a je s to slyšet víc než jen sebe, pak můžeme přijmout víc, než si vůbec dovedeme přát a objevit víc, než nač dovedeme pomyslet. Třeba to, že plnost života není jen a především otázkou zdraví. I pro zdravého člověka může být život hotové peklo. I ten, kdo je tělesně naprosto fit, může být úplně ochromen, neschopen svobodného kontaktu, oddělen od ostatních, neschopen hnout se z místa, neschopen stát na vlastních nohách. A možná i při uzdravení jde hlavně o ten stav vyřazenosti, jak ze smyslu života, tak ze společenství s ostatními.
A třeba objevíme, jak i tělesné uzdravení opravdu závisí na odpuštění hříchů. Jistěže ne tak prvoplánově, že by nemoc byla trestem za individuální poklesky a prohřešky. Hřích také v bibli není v prvé řadě jednotlivý zlý skutek, ale oddělenost našeho světa od Boha, zásadní nedůvěra, která formuje náš přístup k životu tak, že je utvářen obavami a sebe zajišťováním, soupeřením a sebe ospravedlňováním. Kolik z toho přispívá k nemocem? A kolik z toho naprosto konkrétně odčerpává energii a prostředky potřebné k péči o nemocné a zápasu s nemocemi a jejich důsledky?
„Odpouštějí se ti hříchy…“, tím to asi opravdu vše začíná.
Říct někomu: „Odpouštějí se ti hříchy“ je opravdu snadné, příliš snadné, pokud zůstane jen u slov, pokud se něco reálně nezmění.
Ovšem skutečně vyvést z moci hříchu, osvobodit někoho z jeho ochromenosti, dát někomu šanci, aby se zase postavil na vlastní nohy, vrátil se do života a mohl v něm být opravdu zase doma, to je náročné, to je nesmírně těžké. Tak těžké, že nám to pro nás připadá přímo nemožné. To snad může Bůh v nebi, ale že by to opravdu šlo tady na zemi, tomu už ani nevěříme.
Ale právě k téhle důvěře Ježíš zákoníky, a ten příběh nás, zve. O odpuštění není třeba mlčet, nemusí to být jen planá, prázdná slova. V Kristu je tu moc, která reálně něco mění a vrací chromé do života. Díky ní nemusí být odpuštění rouháním.
Kdo tu moc v důvěře přijme, ten může odpustit pravdivě, skutečně, činem, který překonává odcizení. Amen!
