František Josef Řezáč nám zanechal odkaz nejen pedagogický a penitenciární, ale též mravní. Protože zločinnost považoval za sociální zlo, které je nutno odstraňovat dobrem, vycházel ve svém působení z křesťanského pojetí altruismu, obsaženého v biblickém textu nového zákona. Zejména byl inspirován slovy Ježíše Krista: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Matouš, 22/39) a „…cokoliv jste učinili jednomu z těch mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš, 25/40). Těmi nepatrnými jsou opomíjení lidé, kteří nemají zajištěny základní životní potřeby (hladoví, žízniví, neodění a bez přístřeší), dále nemocní a vězni.
Obecně jde o osoby strádající tělesně, ale lze dodat i duševně (zanedbaní a nevzdělaní), dále duchovně (nevěřící a malověrní) a morálně (zločinní a nebezpeční). Zločinci však nestrádají jen morálně, ale často i duševně a duchovně. Nezřídka si to však neuvědomují nebo nechtějí to připustit. Proto F. J. Řezáč jako vězeňský kaplan a křesťanský pedagog obracel pozornost trestanců k biblickému výroku z nového zákona: „…pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan, 8/32).
Zločinci na svobodě žijí ve všeobecném opovržení a slušní lidé se jim vyhýbají, ale pokud jsou uvězněni, je třeba tento postoj změnit v zájmu jejich nápravy. K tomu je zapotřebí křesťanská empatie ve smyslu biblického ponaučení z nového zákona: „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi …“ (Pavel, Listy Židům, 13/3). F. J. Řezáč získal vlastní zkušenost s uvězněním, když byl zatčen v revolučních dnech roku 1848 pro podezření z účasti na protivládním spiknutí, které se však neprokázalo. Ani po této události nepřestal projevovat svoje vlastenecké postoje a prosazovat slovanskou vzájemnost proti germanizačním snahám rakouské byrokracie. Dál se přátelil se svobodomyslnými lidmi, zejména s Karlem Havlíčkem Borovským, kterého navštívil i ve vyhnanství v tyrolském Brixenu a při jeho pohřbu byl v čele smutečního průvodu.
Jako poslanec zemského sněmu obhajoval české národní zájmy a jako člen pražského městského zastupitelstva usiloval o rozšíření počtu českých škol a zpřístupnění středoškolského studia všem dívkám. Podmínky k výskytu zločinnosti spatřoval nejen ve strádání morálním, ale i materiálním. Veřejnou a spisovatelskou činnost nikdy nevykonával pro vlastní prospěch a popularitu, ale k napravování životních podmínek strádajících lidí.
Každý člověk si nese v průběhu života svůj pomyslný kříž v podobě zklamání v minulosti, potíží v současnosti a obav z budoucnosti. V krizových životních situacích nevěřící a malověrní zpravidla selhávají a propadají zoufalství. Věřící křesťané vnímají těžkou situaci jako nesnadnou cestu ke spáse, ke které vyzval Ježíš Kristus své učedníky a zástupy lidu slovy: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Marek, 8/34). Tento citát z nového zákona se bezesporu stal zdrojem statečnosti F. J. Řezáče, který se rozhodl pomáhat trestancům strádajícím morálně, duševně, duchovně i tělesně v nepříznivých materiálních podmínkách tehdejší Svatováclavské trestnice v Praze.
F. J. Řezáč byl každodenně ohrožován nakažlivými nemocemi, zejména tuberkulózou a tyfem. Jeho předchůdce P. Josef Drescher se nakazil tuberkulózou a zemřel. Teprve po jeho smrti mohli být kaplani ubytováni mimo trestnici, ale i tak bylo jejich zdraví v neustálém ohrožení a jejich povinnosti je vyčerpávaly. V přeplněné trestnici s počtem 1 300 až 1 600 trestanců působili jen dva kaplani. Bohoslužby s kázáním a promluvami vykonávali několikrát denně, měsíčně poskytli až 300 zpovědí a udělili nejméně 150 svátostí umírajícím. F. J. Řezáč vykonával kaplanskou službu s nemalým přesahem do výchovně vzdělávací činnosti. Prováděl pohovory s trestanci při nástupu a propuštění z výkonu trestu, usmiřoval konflikty mezi trestanci, vyučoval školní předměty a staral se o knihovnu. Přes zdravotní riziko a náročnou činnost setrval ve vězeňství až do zrušení fary sv. Václava při trestnici v roce 1856, kdy duchovní správu předal řeholním kněžím řádu redemptoristů.
Ve své básni k ukončení duchovní správy v trestnici se svěřuje, že za pravdu, právo a svobodu „sváděl každodenní boj“ a víra v nesmrtelnou duši byla jeho „plná zbroj“. Nešetřil své zdraví, odolával strachu z nemocí a smrti, a pokud se něčeho obával, tak nenaplnění životního poslání podle svých předsevzetí. A když mu síly docházely, chtěl být prospěšný do poslední chvíle alespoň farníkům v Litni u Berouna.
Obnovení duchovní služby v posttotalitním vězeňství, které představovalo něco mezi biblickou „vinicí Páně“ a „jámou lví“, si vyžádalo ekumenické spojení všech křesťanských církví, bez rozdílu. První kaplani, kteří se nad rámec svých dosavadních povinností rozhodli pro duchovní působení ve vězeňství, tenkrát si ještě neuvědomovali, že je Bůh povolal k následování příkladu F. J. Řezáče. Vězeňská duchovenská péče se v roce 2015 ujala nejen jeho hrobu, ale také pravidelného připomínání jeho odkazu, aby zůstal v paměti a pronikal do působení kaplanů a dobrovolníků mezi vězni.
Mravní odkaz F. J. Řezáče nevyplývá z dochovaných ponaučení a doporučení, ale z jeho života a přístupu k plnění svého poslání nejen ve vězeňství v duchu křesťanského altruismu a empatie. Jeho příkladná pokora, obětavost a trpělivost jsou hodné následování v duchovní, učitelské i vychovatelské službě. I když není snadné plně si osvojit tyto vlastnosti, je zapotřebí se k nim neustále přibližovat. Současná situace, která bezprostředně ohrožuje zdraví, ekonomickou a sociální existenci, je velkou zkouškou a zároveň výzvou k projevení křesťanské statečnosti podle příkladu F. J. Řezáče.
V Praze dne 12. 12. 2020
PhDr. Aleš Kýr, Kabinet dokumentace a historie VS ČR
