Fitti, první „vězeňská láska“

Jan Kočnar, vězeňský kaplan Věznice Ostrava-Heřmanice

V roce invaze Sovětů a „spřátelených vojsk“ Varšavské smlouvy, v šedesátém osmém, spatřil v Havířově světlo světa Luděk Povolný, později s přezdívkou „Fitti“. Hrával v rockových kapelách, experimentovali i s drogami, ale nestal se na nich závislým. Když jsme se seznámili, měl už sedm let odsezeno. Tehdy třicátník, dnes čerstvě padesátník. Dostal jedenáct a půl roku za vraždu. Smutný příběh jedné alkoholové párty, jakých se událo v životech obyvatelů zdejšího zařízení bezpočet. Říká, že ani neví, jak k ní došlo. Vidím ho jako dnes, jak na vězeňském vycházkovém dvoře dribluje s míčem pod koši. Volně vlající prstýnky delších černých vlasů připomínajících legendárního automobilového závodníka Fittipaldiho. Výtvarně nadaný, jeho olejomalby zdobily stěny „propagace“, kde trávil většinu volného času. Šikovný muzikant, baskytarista vězeňské rockové skupiny. Propagace byla zrušena, kapely po požáru ve zkušebně mají dávno „utrum“, ale jeho plátno s Kristem na kříži podle Salvatora Dalího dodnes zakrývá nepoužívané zadní dveře naší vězeňské kaple. Luďka oslovil na vycházkovém dvoře známý z Havířova, ne marně s přezdívkou „Mrzák“, jehož vzezření bylo smutným výsledkem drogové závislosti. Přijel z vazební věznice, kde uvěřil při čtení Bible, kterou našel na cele. Když Luďkovi řekl, že věří v Krista, Luděk si pomyslel, že už se z těch drog načisto zbláznil. Ale nechal se jím pozvat na setkání s duchovními. Na Luďka měl velký vliv vedoucí střediska Teen Challenge (T.CH.) v Tyře ve svazích slezských Beskyd, který do věznice docházel za Apoštolskou církev (AC). Příjemně ho překvapilo, že i věřící mohou být takoví normální, vlasatí jako tento Ivan. Po obrácení spolu s dalšími vězni pokřtil Luďka v prádelním vozíku kazatel BJB, další z dobrovolných duchovních.

Luděk byl propuštěn o půl druhého roku dříve, „na podmínku“. Bydlel u maminky, otec brzo po propuštění zemřel. Jeho křesťanský život ale po návratu nepokračoval samozřejmě hladce. Když mi telefonoval, seděl právě v hospodě: „Jendo, piju teď druhé pivo a představ si, nic mně to už neříká!“ Pomyslel jsem si: „To mě má potěšit?“ Vždyť alkohol byl důvodem a spouštěčem jeho problémů. Ačkoli byl Ivanem rychle směrován do sboru AC, začal chodit s nevěřící dívkou. To mu také přineslo trápení. Po jejich rozchodu nastoupil do programu T.CH. Dobrá zpráva je, že i jí nakonec přivedl Kristus k sobě a do církve.

Do Luďkova života pak začalo proudit Boží požehnání. Prožil zázraky i v oblasti splácení dluhů, které tehdy úměrně délce trestů dosahovaly astronomických výšek. Pracuje již dlouhou dobu v Armádě Spásy jako terapeut v programu pro alkoholiky. Má skvělou manželku, vysvobozenou z mnohaletého života narkomanky, se kterou se seznámil v T.CH., kde uvěřila. V bytě manželů Povolných se schází pravidelně modlitební skupinka. S Luďkem jsem absolvoval řadu přednášek v církvi, ve školách, pro mladistvé delikventy, v YMCE, v TWR, na konferenci pro zdravotnický personál. Vystoupil i v naší věznici, kde na něho stále ještě někteří vzpomínají. Na přelomu tisíciletí, kdy jsem se sžíval s tak nezvyklým pracovištěm v temném a ponurém prostředí, prosyceném nadávkami a vulgaritami vězňů, bylo pro mě povzbuzením vidět Luďkův radikálně proměněný život a oddanost Kristu. Od počátku jsem si ho zamiloval, patří do mé duchovní rodiny a naše přátelství pokračuje dodnes.

Časopis BRÁNA, 1/2019