SEO

Německá konference 2013 - Vězeňská duchovenská péče

hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Německá konference 2013

Už se stalo dřív

Evangelická Gefängnisseelsorge Freiburg 2013:  Meziprostory a architektura ve věznicích.


    Tak zněl název konference německých evangelických vězeňských kaplanů s mezinárodní účastí, která se konala 22. -26. dubna 2013 ve Freiburgu. Za českou stranu se zúčastnili kaplani Daniel Pfann z Ruzyně a Pavel Kočnar z Vinařic. Další hosté přijeli z Francie, Švýcarska, Rakouska, Holandska, Slovenska, Maďarska a Estonska. Už samotný název konference potvrzuje známou skutečnost, že v západní Evropě je vězeňství (stejně jako celá společnost) dál než u nás a může si dovolit otevírat témata, která se nám mohou zdát druhořadá.

    Sakrální prostory, tedy vězeňské kaple, byly těmi nejdiskutovanějšími, nezapomínalo se však ani na ty zcela běžné a z hlediska provozu ryze účelové
cely, chodby, schodiště, kulturní místnosti a tělocvičny. Hlavním tématem byl především vliv vězeňské architektury, tedy všech těchto zvláštních míst, prostorů, meziprostorů a „neprostorů" – doslovně i přeneseně na lidi ve vězení. Jak ovlivňují a určují život a „dýchání" vězně a na co mají myslet vězeňští architekti, aby se vězeň necítil jen bezmocný a „zavalený". A zda pomyslné prostory, které vězňům při práci s nimi otevíráme, je přivedou k zdravým vztahům a hlubšímu poznání sebe sama. Zeď věznice zůstane zdí, ale přesto se působením tohoto „meziprostoru" může měnit i její působení.

    Jako první proto nezačali mluvit teologové, ale renomovaná „vězeňská architektka" z Rakouska paní Andrea Seelich. Zabývala se dispozičním uspořádáním cely a mírou svobody věznů upravit si jej tak, aby poskytoval aspoň základní pocit soukromí. Na příkladu rakouské věznice předvedla, jak nevhodný se ukázal návrh okna cely, jehož parapet sahal až k podlaze. Vězeň této cely spodní část okna zastavěl věcmi právě kvůli pocitu soukromí, i když naproti oknu byla zeď. Jistěže ne vždy je možné, aby si vězni svévolně hýbali nábytkem. Může také nastat problém, když například u přišroubovaného stolku osvětleného z levé strany denním světlem sedí levák. Určitá možnost posunout v odůvodněném případě nábytek může značně snížit tenzi uvězněného a pozitivně na něho působit. Je proto potřeba hledat rovnováhu mezi pevným řádem připomínajícím vykonávaný trest a jakýmsi minimálním komfortem umožňujícím naplňovat základní lidské potřeby. Z tohoto hlediska je důležité např. i architektonické řešení chodeb a schodišť, po kterých vězni chodí např. na vycházku a zpět. Jinak působí temné a točité schodiště a jinak široké světlé schody. Paní architektka vycházela jistě z úplně jiné reality, než jaká panuje u nás, přesto její zkušenosti a doporučení stojí i za naši pozornost.

    Součástí programu konference byla také návštěva supermoderní polosoukromé věznice pro výkon vazby a trestu v Offenburgu s kapacitou 500 osob. Jde o rozsáhlý komplex nízkých jednopatrových budov, vycházkových dvorů a fotbalového hřiště. Vězni jsou v celách většinou po jednom max. po dvou. Před okny vyplněnými jakýmsi plechovým rastrem jsou nenápadné mříže s velkými oky. Mezi jednotlivými dlouhými trakty se rozprostírají velké volné plochy, jen z části přístupné
vycházkové dvory, hřiště, travnaté plochy a betonové cesty. Celá věznice jak zvenku tak zevnitř působí velmi neosobně až sterilně. Tento dojem měla většina z nás, kdo jsme se návštěvy zúčastnili. Snad jenom cela, do které jsme nahlédli, dávala tušit přítomnost života. Originálním a velmi nápadným prvkem celé věznice byl už z dálky viditelný asi dva metry vysoký nápis „Augenblick" tedy „okamžik", umístěný na ploché střeše. Ti, kdo se dostali do jeho blízkosti (střechu tvořila přístupná terasa) pak mohli v lesklém povrchu jednotlivých písmen vidět svůj odraz. Vězni zde nepracují, probíhá zde ovšem rozsálá terapie zaměřená zejména pro sexuální devianty. Terapeutické a volnočasové aktivity probíhají v perfektně vybavených prostorách. Jako každá německá věznice má i tato poměrně velkou vězeňskou kapli. Podlouhlá místnost až pro sto lidí, šedé betonové stěny, šedým dřevem obložená čelní stěna vypouklého tvaru se stejně vypouklým křížem. Okna umístěna vysoko pod stropem ve tvaru jakýchsi hmyzích křídel. Na bohoslužby konané každou neděli přichází 50 až 60 vězňů. Působí zde evangelický i katolický duchovní. Oba mají v sousedství kaple své vlastní prostorné kanceláře vhodné pro individuální i skupinové rozhovory.


    V dalších přednáškách a diskusích opět přicházely otázky
co dělá architektura s lidmi, existuje ideální vězení, čím je vězeňská architektura vázána, kde zůstávají „volná místa" a kde může vězeňský duchovní vytvořit otevřenější prostor? Prof. teologie Dr. Erne hovořil o tom, že sakrální prostor se vždycky vztahuje k určitému kontextu, souvislosti. Jeho úkolem je např. přerušit všední den a umožnit intenzivnější vnímání vlastního bytí. Jak je tomu v kontextu vězení? Úkolem a posláním vězeňských duchovních je každý prostor ale zejména „posvátný" kapli umět využít. Duchovní prostor nemůže být oddělen od člověka jako celku, tedy od jeho fyzické přítomnosti. V možnostech duchovních je spoluvytváření jakési jiné nové dimenze, kde se člověk rozvíjí a může zažívat duchovní osvobození. V této souvislosti Dr. Erne citoval významného teologa Schleiermachera, že každé omezení vyvolává představu nekonečna. Velmi specifickým meziprostorem jsou dveře. Každý, kdo chce vejít do kaple, do Boží přítomnosti, musí projít stejnými dveřmi. Je to jakási liturgie otevírání dveří. O těchto a podobných tématech bylo možné hovořit také ve skupinách při odpolední kávě. Z cizinců jsme se nejvíce sblížili s estonským farářem, kterému tamní Vězeňská služba hradila celý pobyt včetně letenky. Dozvěděli jsme se, že u nich existuje podobný způsob duchovní služby vězňům jako u naší VDP založený na ekumenické spolupráci.


      V poslední části koference dostali prostor pro své pozdravy hosté za zahraničí. Mezi nimi promluvil za VSČR a její Duchovní službu kaplan Daniel Pfann. Zejména poděkoval za milé přijetí, které nám umožnilo cítit se zde jako členové evropské rodiny vězeňských kaplanů a v neposlední řadě také projevil vděk za významnou hmotnou pomoc, která nám cestu umožnila. Poté následovala členská schůze svazu německých kaplanů a my tak měli možnost zažít jejich způsob diskuse, plánování a hlasování.

Závěrečný večer se konal ve velkém sále německé Caritas, kde promluvilo několik významných hostů. Zástupkyně zemského ministerstva spravedlnosti Bádensko
Württenbergsko, představitelé vedení zemské církve a někteří další. Dojemné bylo loučení s pravidelnými účastníky konferencí odcházejících do důchodu. Celý večer moderoval předseda Spolku německých evangelických kaplanů farář Uli Schönrock, který nás jménem jejich předsednictva na konferenci pozval. Večer končil tancem ve stylu Disko, což si ani starší němečtí faráři a farářky nenechají ujít.

V pátek ráno v den odjezdu jsme se ještě všichni sešli v místním evangelickém kostele k závěrečné slavnostní bohoslužbě a mohli zažít duchovní i prostorový kontrast k minulým dnům prožitým v zasedacích místnostech u odborných témat.

    Na závěr se patří poděkovat vedení VSČR a vedení věznic za umožnění této cesty, která kromě všeho výše řečeného přispěla k udržení tradice a kontinuity setkávání evropských kaplanů v Německu a k obohacování našich zkušeností.



Pavel Kočnar
Vinařice, Daniel Pfann VV Ruzyně
(psáno pro České Vězeňství)


 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky